Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 7. května 2015 sp. zn. 43 Nt 37/2015, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015 sp. zn. 8 To 212/2015, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015 sp. zn. 10 T 11/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2015 sp. zn. 6 To 83/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel uvádí, že k důvodům vazby tzv. útěkové bylo konstatováno, že má nestálé místo pobytu, neboť trvalý pobyt má hlášen na úřadu městské části a zdržuje se na několika adresách, že případně ukládaný trest odnětí svobody by se mohl pohybovat i kolem 8 let, a že je možno dovodit, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání vyhýbat pobytem na neznámém místě. V případě tzv. vazby předstižné pak soudy poukázaly na to, že se měl trestné činnosti dopustit ve třech případech v krátkém časovém období, a že byl v minulosti souzen pro trestnou činnost podvodného charakteru. Takovéto odůvodnění však stěžovatel považuje za nedostatečné, když vazba je zajišťovacím institutem, který představuje enormní zásah do osobní svobody jednotlivce.
Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ustanovení § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
Pokud jde o usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu ze dne 10. 6. 2015, je již z dat těchto rozhodnutí a skutečnosti, že jde o rozhodnutí, která časově a procesně předcházejí dalším usnesením, jež stěžovatel ústavní stížností napadá, zřejmé, že ústavní stížnost musí být v této části Ústavním soudem odmítnuta jako opožděná. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ve prospěch opačného závěru ani nic neuvádí a nijak neargumentuje.
Co se týče usnesení městského soudu ze dne 10. 9. 2015, toto bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, když vrchním soudem je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je jím vyslovený výrok založen. Jestliže je stěžovatel přesto nespokojen, pak je Ústavní soud nucen uzavřít, že stěžovatel pomíjí, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b), e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti nepřípustný, a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu