Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jana Štědrého a Jiřího Štědrého, zastoupených JUDr. Tomášem Hemelíkem CSc., advokátem, se sídlem Rooseveltova 101, 251 01 Říčany, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2012, č. j. 28 Cdo 719/2012-884, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2011, č. j. 17 Co 185/2008-855, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech, konkrétně namítli porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
V řízení před obecnými soudy byl veden spor o určení přechodu vlastnického práva dle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., vyvolaný otcem stěžovatelů žalobou došlou Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodu dne 25. 11. 1991. Otec stěžovatelů zemřel dne 17. 7. 2010 a na jeho místo do řízení přistoupili stěžovatelé, jeho dědicové. Řízení před obecnými soudy bylo ukončeno rozhodnutím Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 4 C 90/2005-586, kterým bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná PhDr. Eva Matějková, CSc., odvolání, o kterém rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku bylo podáno stěžovateli dovolání, které Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Podstatou sporu, který opakovaně prošel dovolacím soudem a byl posuzován i Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. I.
ÚS 2358/09 , bylo prokazování tvrzení stěžovatelů, že žalovaná získala předmět sporu - v žalobě přesně specifikované nemovitosti - v rozporu s tehdy platnými předpisy. Konkrétně namítali, že k převodu nebyl dán souhlas podle vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a že předmět sporu byl žalované prodán za cenu nižší, než jaká odpovídala tehdy platným cenovým předpisům.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména zpochybňují splnění podmínek pro převod národního majetku do vlastnictví žalované. Upozorňují, že Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích dovodil, že rozpor s právními předpisy byl dán tím, že předmět sporu byl prodán jako "obytný dům" přesto, že v době prodeje obytným domem nebyl. V této souvislosti vytýkají Ústavnímu soudu, že se ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2358/09 , vůbec touto skutečností nezabýval a soustředil se výhradně na to, zda bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces.
K tomu mělo dojít nesprávným zhodnocením důkazů obecnými soudy v tom smyslu, že předchozí souhlas k převodu byl udělen již tím, že při jednání o uzavření kupní smlouvy bylo řešeno i to, zda nemovitost bude upravena k rekreaci nebo bydlení. V tom smyslu Ústavní soud hodnotil provedené důkazy odlišně než všechny obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu. Následně pak obecné soudy jednostranně aplikovaly právní závěry Ústavního soudu. Ten se však podle stěžovatelů odchýlil od svého ustáleného stanoviska, že nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy, čímž zasáhl do jejich rozhodovací činnosti.
Podle stěžovatelů Ústavní soud tím, že hodnotil provedené důkazy odlišně od obecných soudů, narušil důvěru v akty státní moci; v této souvislosti se odvolávají na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06
.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Důvody uvedené v ústavní stížnosti, o něž stěžovatelé opírají svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přezkum věcné správnosti napadených rozhodnutí. Přehlížejí tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právními názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. K zásahu do práva vlastnit majetek nemůže dojít rozhodnutím, jehož důsledkem vznik vlastnického práva teprve je. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovateli formulované výtky, které směřují především proti rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 2358/09 , jsou irelevantní již jen z toho důvodu, že Ústavní soud je vázán svým nálezovým rozhodnutím. Kromě toho argumentace stěžovatelů není přiléhavá. Ústavní soud v uvedeném nálezu nehodnotil důkazy provedené obecnými soudy. Zásah do práva na spravedlivý proces shledal toliko v tom, že rozpor s tehdy platnými předpisy obecné soudy spatřovaly v absenci "řádného odůvodnění" ve vyjádření stavebního úřadu, jehož obsahové a formální náležitosti však v rozhodné době žádným právním předpisem stanoveny nebyly.
Nešlo tedy o hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, ale o právní hodnocení úřední listiny, kterou byl v řízení důkaz prováděn. K tomu dlužno dodat, že Ústavní soud v uvedeném nálezu výslovně uvedl, že jeho rozhodnutí nepředjímá rozhodnutí ve věci.
V navazujícím řízení před obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Z protokolu o jednání odvolacího soudu na č. l. 836 a 837 spisu, které proběhlo po rozhodnutí Ústavního soudu, vyplývá, že byla přednesena zpráva o dosavadním průběhu řízení a žádný z účastníků, tedy ani stěžovatelé, nenavrhovali další důkazy. Obě strany sporu se odvolaly na svá písemná podání, tedy odvolání žalované a vyjádření stěžovatelů (respektive jejich právního předchůdce) k tomuto odvolání, v nichž rovněž žádné návrhy na doplnění dokazování uplatněny nebyly. Odvolací soud tak o odvolání žalované rozhodoval za stavu skončeného dokazování.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které předkládá stěžovatelka, není sama o sobě porušením jejích práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu