Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II.ÚS 389/03 #1
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. V. H., proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, č.j. 55 Co 153/2002-186, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2003, č.j. 30 Cdo 623/2003-207, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost považovat za včasně podanou. Stěžovatel totiž tento procesní prostředek využil až poté, kdy Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. V době, kdy Ústavní soud stížnost obdržel, bylo již ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 publikováno sdělení pléna ze dne 3. 2. 2003, jímž byla změněna zavedená praxe hodnocení lhůty k podání ústavní stížnosti. S přihlédnutím k této změně právního názoru zvolil Ústavní soud postup pro stěžovatele příznivější a jeho podání posoudil ve světle této pozměněné praxe.
Ústavní soud tedy konstatuje, že návrh byl podán včas a splňuje všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proto mohlo být přistoupeno k posouzení jeho věcné stránky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nemůžeme jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do obecné pravomoci soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech, v nichž došlo pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal postup jak prvoinstančního, tak i odvolacího soudu a neshledal v nich taková pochybení, pro něž by musel napadená rozhodnutí zrušit.
V předmětné ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává toho, že v souvislosti s aplikací ustanovení § 80 c) o.s.ř. a ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. došlo ze strany obecných soudů k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
Institut změny žalobního návrhu je především výrazem obecného zájmu na procesní hospodárnosti řízení, bez jehož aplikace by v některých případech mohlo docházet ke zbytečnému prodlužování soudních sporů, a tím i právní nejistoty zúčastněných subjektů, jež by se musely svého práva domáhat novou žalobou. Ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. obsahuje podmínky pro změnu žalobního petitu s tím, že soud toto nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
O samotném návrhu je pak rozhodováno zpravidla soudem prvé instance, proti jehož rozhodnutí není dle ustanovení § 202 odst. 1 písm. f) odvolání přípustné. Ústavní soud konstatuje, že připuštění změny žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě odůvodněna. Obvodní soud pro Prahu 4 se v rámci řízení o změně žalobního návrhu zaobíral otázkou, zda mohou být dosavadní výsledky řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu a dospěl k závěru, že nikoliv.
Tato skutečnost se následně projevila i v jeho rozhodnutí ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, jímž návrh na změnu žalobního petitu nepřipustil a jež řádně odůvodnil.
Dle náhledu stěžovatele došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces tím, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla zamítnuta jeho žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy. Ústavní soud přezkoumal řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces nebyla dotčena, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, popsaly, které skutečnosti považují za prokázané a na základě jakých důkazů a z těchto skutkových zjištění vyvodily přiléhavé právní závěry. Co se týče otázky samotného naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ponechává Ústavní soud tuto skutečnost zásadně na zvážení obecného soudu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze v žádném případě vykládat jako právo jednotlivce na akceptaci jeho právního názoru soudem a na rozhodnutí v jeho prospěch.
Z přípisu ze dne 8. 10. 2003 vyplývá stanovisko Nejvyššího soudu ČR k předmětné ústavní stížnosti, jenž ji ponechal bez vyjádření.
Vedlejší účastnice, J. P., se k ústavní stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 26. 10. 2003, a to prostřednictvím svého právního zástupce, advokáta M. B. Z vyjádření vyplývá, že vedlejší účastnice považuje napadená rozhodnutí za správná a podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. K vlastnictví předmětných nemovitostí pak uvádí, že není pravda, že zůstavitel byl v den své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí v katastrálním území B. Oporu pro toto tvrzení pak nalézá v domněnce, že úmrtím účastníka smlouvy o darování nemovitostí před vlastním podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají, ale přecházejí na dědice. Dle názoru vedlejší účastnice se chce stěžovatel domoci neprávem rozšíření aktiv dědictví po zesnulém otci a nepovolil-li obecný soud změnu žalobní petitu, nejedná se o rozhodnutí, jímž zasáhl do stěžovatelových základních práv a svobod.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze přehlédnout, že stav, kdy účastník řízení neměl možnost seznámit se s důvody, které vedly Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, byl Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 1/03
(uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb.) prohlášen za protiústavní pro rozpor s obecnými principy rovnosti a právního státu a rovněž pro nesoulad s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces obsaženým v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud na základě citovaného nálezu zrušil některá neodůvodněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v tomto případě se však rozhodl ke kasaci nepřistoupit.
Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel nenavrhl zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ale rovněž rozsudky nalézacího a odvolacího soudu. Dospěl-li ovšem Ústavní soud z důvodů shora vyložených k závěru, že ve vztahu k rozhodnutím soudů prvních dvou instancí není ústavní stížnost důvodná, došlo by po zrušení usnesení Nejvyššího soudu k situaci, kdy by tento byl vázán rozhodnutím Ústavního soudu o ústavnosti dovoláním napadených rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a jen stěží by tedy při svém novém rozhodování mohl podané dovolání shledat (na rozdíl od svého již vyjádřeného názoru) přípustným a napadená rozhodnutí zrušit.
Jediným výsledkem kasace by tak zřetelně bylo vydání nového, co do výroku totožného usnesení, ve kterém by Nejvyšší soud ČR v odůvodnění vysvětlil, proč neshledal v otázce řešené v napadeném rozhodnutí zásadní právní význam. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele by však takový postup byl pouhým formalismem, neboť zájmem stěžovatele v prvé řadě není dosažení vědomosti o tom, proč Nejvyšší soud ČR odmítl jeho mimořádný opravný prostředek, ale spíše vydání pro stěžovatele příznivého rozhodnutí.
Toho však nelze za výše popsaných okolností docílit.
Věcný dopad do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele vylučuje i skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím ve věci samé. Nejvyšší soud ČR toliko deklaroval, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento úsudek Nejvyššího soudu ČR není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně dovolací soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo; lze v této souvislosti připomenout, že v civilním procesu je z hlediska ústavní konformity možné, že je v některých případech rozhodováno s konečnou platností i bez připuštění řádného opravného prostředku. Tím spíše nelze shledávat protiústavnost v odepření opravného prostředku napadajícího již pravomocně skončenou věc (obdobně viz usnesení I. ÚS 254/04 ze dne 26. 5. 2004, nepublikováno, IV. ÚS 447/03 ze dne 7. 9. 2004, nepublikováno,
II. ÚS 762/02 ze dne 21. 12. 2004, nepublikováno).
sp. zn. II. ÚS 445/98 , publ. In Sbírka a usnesení ÚS, sv. 14, č. 73, sp. zn. II. ÚS 342/99 , publ. In ÚS, sv. 18, č. 50, sp. zn. II. ÚS 71/99 , publ. in ÚS, sv. 30, č. 83 a další), v nichž dospěl k závěru, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Navrhovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 6. 5. 1996 s tím, že ze strany soudu vzešla výzva k doplnění podání až 9. 12. 1996. Stejně tak nařízení prvního jednání na 21.
1. 1999 nelze, co do průtahů řízení, chápat jako ústavně konformní. Celková doba řízení před obecnými soudy pak přesáhla šest let, což je vzhledem k jednoduchosti kauzy nepřípustné. Listina a ani Úmluva sice nestanoví, co lze považovat za průtah v řízení a kdy je zbytečný, ovšem obecně lze při úvaze o průtazích vyjít ze složitosti případu, srovnání délky s obdobnými soudními řízeními a v neposlední řadě též postupu procesních stran. Vzhledem k tom, že řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno, nemůže být uvedené porušení základních práv stěžovatele uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Tato skutečnost však neznamená, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud má za to, že soudní orgány porušily čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Co do petitu ústavní stížnosti musela být tato odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a to v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu. Nelze jí však upřít opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Obvodní soud v Praze a Městský soud v Praze porušily v řízení vedeném u Obvodního soudu v Praze pod sp. zn. 28 C 368/96 základní práva stěžovatelů zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. 10. 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu