Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TRANSPOL, s. r. o., sídlem Mariánskolázeňská 307/27, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 33 Cdo 4665/2015-198, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
dubna 2015 č. j. 15 Co 116/2015-161 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. prosince 2014 č. j. 10 C 41/2013-131, o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. prosince 2014 č. j. 10 C 41/2013-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STRONGBOW LIMITED, sídlem Providence House, East Hill Street Nassau, Bahamské společenství, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25.
října 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 se odkládá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka (žalovaná) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") I. výrokem usnesení ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 potvrdil v řízení o zaplacení 10 400 000 Kč rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 12. 2014 č. j. 10 C 41/2013-131, ve výroku I., jímž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) náklady řízení ve výši 667 380,50 Kč. Výrokem II.
pak krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady dovolacího a odvolacího řízení ve výši 11 280 Kč. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem okresního soudu, neboť stěžovatelce hrozí značná újma na majetku v případě zaplacení nákladů řízení. Na druhé straně případná újma vedlejší účastnice řízení, pokud by došlo k odkladu plnění, by byla plně kryta zákonným úrokem z prodlení.
2. Ústavní soud konstatuje, že v zásadě platí, že podaná ústavní stížnost odkladný účinek nemá. Jestliže to však není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamená pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, může být vykonatelnost napadeného rozhodnutí na návrh stěžovatele odložena [srov. § 79 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
3. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Již důvodová zpráva k návrhu zákona o Ústavním soudu, zakotvujícímu institut odkladu vykonatelnosti, uváděla, že "[v] mimořádných případech se však Ústavnímu soudu umožňuje, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, protože jinak by ochrana práv a svobod Ústavním soudem mohla v některých případech ztratit praktický význam (např. nebylo by věc po vyhovění stížnosti možno uvést do původního stavu)." (Poslanecká sněmovna, I.
volební období, tisk č. 276). Smyslem odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci je předejít situaci, kdy by po eventuálním zrušení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem bylo nemožné či neúměrně obtížné vrátit stav věci do podoby před takovým protiústavním rozhodnutím orgánu veřejné moci. O takový případ jde i v nyní posuzované věci. V případě splnění povinnosti stěžovatelkou a uhrazení nákladů řízení ve prospěch vedlejší účastnice řízení, která má sídlo v Bahamském společenství, by eventuální pozdější vrácení tohoto plnění bylo velice ztíženo, ne-li zcela znemožněno.
Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí současně nebude v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem, který ani v dané věci není dán.
4. Proto Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
5. Krajský soud následně - vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu - v pořadí druhým usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 rozsudek okresního soudu ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady dovolacího a odvolacího řízení ve výši 11 280 Kč (výrok II.). Zdůraznil, že názor Nejvyššího soudu byl vyjádřen zcela určitě a nedal prostor pro žádné odchylné úvahy. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem nebyly žádné jiné odvolací důvody uplatněny, ani se z obsahu spisu nepodává jiná nesprávnost, byl rozsudek okresního soudu v dotčené části potvrzen.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká dvě základní pochybení. V prvé řadě nesouhlasí s výkladem § 142a o. s. ř., jak jej provedl Nejvyšší soud. Domnívá se, že výklad uvedeného ustanovení uskutečněný Nejvyšším soudem jde nad rámec znění zákona, neboť v podstatě zcela obrací jeho smysl, když z pravidla (zaslání předžalobní výzvy jako předpokladu pro přiznání náhrady nákladů) činí výjimku, čímž zcela mění vztah subordinace mezi prvním a druhým odstavcem § 142a o. s. ř. Navíc podle stěžovatelky se soud nemůže vyhnout upozornění, že zvažuje aplikovat výjimku z § 142a odst. 1 o. s. ř. obsaženou ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Výklad Nejvyššího soudu považuje za natolik excesivní, že pro něj nelze najít oporu v žádném ze standardně využívaných interpretačních nástrojů. Dále podrobně rozebírá účel a smysl úpravy § 142a o. s. ř., jakož i úmysl zákonodárce při přijímání této úpravy. V této souvislosti dovozuje, že úmyslem zákonodárce nemohlo být vytvoření takového pravidla, které by mechanicky suspendovalo povinnost věřitele vyzvat dlužníka před podáním žaloby k dobrovolnému plnění ve všech případech, kdy se následně díky neschopnosti či neochotě dlužníka žalovaný nárok splnit ve lhůtě sedmi dnů od doručení žaloby ukáže, že nešlo o dlužníka tzv. opomenutého dluhu.
7. Závažné pochybení procesního charakteru pak spatřuje stěžovatelka v tom, že o v pořadí druhém rozhodnutí krajského soudu bylo rozhodnuto ještě předtím, než jí resp. jejímu právnímu zástupci bylo doručeno samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž jí bylo upřeno právo vyjádřit se k němu, či na něj jakkoliv reagovat. Nebyl jí tak dán náležitý prostor k uplatnění námitek a argumentů způsobilých ovlivnit rozhodování krajského soudu poté, co bylo jeho předchozí opačné rozhodnutí zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu.
8. Závěrem se stěžovatelka věnuje popisu okolností vzniku a vypořádání žalované pohledávky, jakož i problematice osobní provázanosti mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelkou v době vzniku pohledávky. Tyto okolnosti měly soudy podle stěžovatelky při rozhodování o nákladech řízení rovněž zohlednit.
9. Stěžovatelka konečně navrhla odložení vykonatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204, o čemž Ústavní soud rozhodl podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. II. ÚS 3894/17-20 tak, že mu vyhověl.
10. Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice řízení v něm polemizuje se stěžovatelčinými námitkami ohledně chybného výkladu § 142a o. s. ř. a opožděného doručení usnesení Nejvyššího soudu. Vysvětluje okolnosti v souvislosti se zasláním výzvy k úhradě dluhu. Upozorňuje přitom na to, že přestože byla výzva odeslána až po podání žaloby, měla stěžovatelka dostatek času k zaujetí stanoviska a úhradě dluhu. Stěžovatelčin výklad § 142a o. s. ř. považuje za formalistický, pomíjející jiné metody výkladu. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 771/17 a ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 643/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterých je zastáván stejný postoj k výkladu § 142a o. s. ř., jaký zaujal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Co se týče námitky nesprávného procesního postupu při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu, vedlejší účastnice řízení připouští, že zde došlo k porušení zákona, avšak toto se nepromítlo do porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V této souvislosti uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu neposkytlo krajskému soudu žádný prostor pro jakoukoliv diskreci, což potvrdil i sám krajský soud. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, tak neměl jinou možnost, než rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdit.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice řízení stěžovatelce k replice, ta však možnosti reagovat na ně nevyužila.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. účinný od 30. 9. 2017].
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, která se týkají náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ).
16. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
17. Výše uvedený zdrženlivý postoj zaujal Ústavní soud i v nyní posuzované věci. Stěžovatelka vytýká soudům nesprávné použití a výklad § 142a o. s. ř. K tomu je třeba uvést, že správné použití uvedeného ustanovení je podmíněno řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému zvyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Proto lze uvést, že předžalobní výzva má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení [srov. nálezy ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14
(N 97/77 SbNU 423) a ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15
(N 75/81 SbNU 299)].
18. Soudní praxe je rovněž ustálena v tom, na co případně poukázal Nejvyšší soud, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat pouze to, zda žalobce způsobem určeným v § 142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
19. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelky, že výklad § 142a o. s. ř. uskutečněný Nejvyšším soudem je excesivní a jde nad rámec znění zákona. Nejvyšší soud při posuzování věci nevyšel pouze z jazykového znění § 142a o. s. ř., ale použil i další metody výkladu, přičemž zohlednil především účel citovaného ustanovení (zabránit neúměrnému a neúčelnému zvyšování nákladů řízení), jakož i celkové okolnosti věci (zejména neochotu stěžovatelky uhradit dluh). Obdobně jako ve vedlejší účastnicí řízení citovaném usnesení sp. zn. III.
ÚS 771/17 lze konstatovat, že když Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka nebyla ochotna svoji povinnost dobrovolně splnit a v duchu ustálené rozhodovací praxe, na niž řádně odkázal, označil trvání na předžalobní výzvě za bezdůvodné, je nutno takový postup považovat za souladný s ústavním pořádkem. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že podstatnou část nákladů řízení tvořil vedlejší účastnicí řízení uhrazený soudní poplatek (520 000 Kč). Postup Nejvyššího soudu je tak v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2178/15
(N 124/82 SbNU 35), v němž Ústavní soud vytknul obecným soudům právě mechanickou aplikaci § 142a o. s. ř., což znamenalo porušení práva na soudní ochranu.
20. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v řízení došlo k procesnímu pochybení, když v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno ještě předtím, než bylo stěžovatelce doručeno jemu předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový postup znamená porušení práva na soudní ochranu, neboť stěžovatelce byla odepřena možnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu jakkoliv reagovat. Za této situace Ústavní soud musel vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku v možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02
(U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 ). Naopak kdyby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv účastníků řízení tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Taková situace by nastala i v tomto případě. S ohledem na zcela jasný právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady a který skutečně nedal krajskému soudu prostor k jinému rozhodnutí, by bylo zrušení rozhodnutí krajského soudu jen kvůli výše uvedenému procesnímu pochybení přepjatým formalismem. Lze totiž předpokládat, že i kdyby stěžovatelka dostala možnost vyjádřit se, vyznělo by rozhodnutí krajského soudu stejně.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky v části napadající usnesení Nejvyššího soudu a okresního soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části brojící proti (již zrušenému) usnesení krajského soudu ji odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu