Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 8. 2018, č.j. 30 Nc 314/2017-653, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, č.j. 100 Co 280/2018-1048, za účasti Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Z. K. a nezl. W. J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2018, č.j. 100 Co 280/2018-1048, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
4. Okresní soud se podle stěžovatele jeho návrhy dostatečně nezabýval a vůbec se nevypořádal s jeho tvrzeními, čímž měl také zvýhodnit matku nezletilého na úkor stěžovatele.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel považuje za lakonické a z obsahu rozhodnutí mu není zřejmé, proč jím tvrzené skutečnosti nevedly k revizi původních rozhodnutí. Ve vztahu ke krajskému soudu pak stěžovatel uvádí, že nabyl přesvědčení, že soudkyně odvolacího senátu jsou vůči němu zaujaté a vznesl námitku podjatosti proti celému senátu. Tu sice krajský soud vzal v potaz, ale pro údajnou neodkladnost rozhodl o potvrzení usnesení okresního soudu předtím, než předložil námitku podjatosti Vrchnímu soudu. Podle stěžovatele však byly právní poměry dočasně uspořádány a nebylo nezbytné, aby o jeho odvolání rozhodoval senát, vůči němuž namítl podjatost. V tomto postupu stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho pochybuje také o správnosti a relevanci usnesení krajského soudu.
7. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl.
38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 1. 2. 2018, č.j. 30 Nc 314/2017-318, a o zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byl nezletilý zatímně předán do jeho péče a matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč měsíčně, pak soud zdůvodnil tím, že v daném případě není dána potřeba změny zatímní úpravy poměrů, která byla nastolena ve snaze přispět ke zklidnění situace a nastavit pravidla do doby, než bude možné rozhodnout ve věci samé po řádně provedeném dokazování.
Poukazoval-li stěžovatel na to, že matka mu opakovaně neumožnila styk s nezletilým a k jeho předání nedocházelo na určených místech, dle okresního soudu tyto skutečnosti neodůvodňují tak razantní změnu, kterou by byla změna z péče matky na péči stěžovatele. Rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu stěžovatele ze dne 29. 7. 2018 pak okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatel se domáhal zatímní úpravy styku s nezletilým synem stejně jako v návrhu ze dne 16. 7. 2018, o kterém bylo rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 23.
7. 2018, č.j. 30 Nc 314/2017-626, které však bylo následně v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatelem zrušeno. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zastavení tohoto předchozího řízení nenabylo právní moci, soud řízení zastavil z důvodu překážky litispendence.
11. Z usnesení krajského soudu pak vyplývá, že pokud jde o námitku stěžovatele stran podjatosti senátu, vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo odvolání do rozhodnutí o návrhu na zrušení a nařízení předběžného opatření, dovodil krajský soud, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele nesnese ve smyslu § 15b odst. 1 o.s.ř odkladu a ve věci je nutné rozhodnout před předložením spisu nadřízenému soudu. Pokud jde o stěžovatelem opakovaně vznesené námitky podjatosti soudkyně okresního soudu, krajský soud zdůraznil, že ačkoliv již bylo pravomocně rozhodnuto, že soudkyně podjatá není, neboť stěžovatelem uváděné námitky se týkají jen způsobu vedení řízení, nikoliv jejího poměru k věci samé či účastníkům, bylo nutné na nově vznesené námitky podjatosti nahlížet jako na jeden z odvolacích důvodů, avšak i veškeré nové námitky podjatosti vznesené stěžovatelem vůči soudkyni okresního soudu v podáních ze dne 16.
8. 2018, 21. 8. 2018 a 5. 9. 2018 zůstaly v rovině výtek k procesnímu postupu, což vedlo k závěru, že důvody k pochybnostem o podjatosti dány nejsou a soudkyně tak z rozhodování vyloučena není.
12. S názorem okresního soudu, že v danou chvíli nejsou dány podmínky pro zrušení předběžného opatření, kterým byl nezletilý zatímně svěřen do péče matky, jakož i s názorem, že prozatím nejsou dány ani důvody k navrhované změně úpravy poměrů nezletilého, se krajský soud ztotožnil. Vztahy rodičů popsal jako velmi vyhrocené a konfliktní a uvedl, že nezletilý byl zatímně svěřen do péče matky, neboť soudy vycházely z předpokladu, že s ohledem na jeho nízký věk, do té doby převažující péči matky a omezený kontakt nezletilého se stěžovatelem, je vůči němu toto řešení shovívavější a více sleduje jeho zájem na stabilním zázemí.
Krajský soud vzal za osvědčené tvrzení stěžovatele, že matka aktuálně styk s nezletilým ztěžuje a poskytuje v tomto ohledu jen minimální součinnost, přesto však dospěl k závěru, že ačkoliv matka nyní neprojevuje snahu o udržení citové vazby mezi stěžovatelem a nezletilým, není momentálně v zájmu nezletilého, aby byl v době velmi vyostřeného a stresujícího konfliktu rodičů ze dne na den přesazen z výlučného výchovného prostředí u matky do výlučného prostředí u stěžovatele, čímž by se jeho pocit nejistoty a obav z budoucího uspořádání rodiny spíše prohloubil.
Proto uzavřel, že se i nadále jeví jako vhodnější řešení, aby byl nezletilý v zatímní péči matky a se stěžovatelem byl v pravidelném a co nejširším kontaktu. Současně však matku upozornil, že nejde o neměnný názor a pokud v nejbližší době nezmění svůj postoj ke stěžovateli, neumožní jeho bezproblémový kontakt s nezletilým minimálně v mezích nařízeného předběžného opatření a nepřesvědčí soud o tom, že je do budoucna schopna respektovat nezbytnost role stěžovatele v životě nezletilého, může tím bezpochyby dát důvod pro přehodnocení otázky péče.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že navzdory přesvědčení stěžovatele se soudy věcí pečlivě zabývaly, rekapitulovaly dříve učiněná zjištění, zohlednily podstatné skutečnosti, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily zcela v souladu s požadavky kladenými na tento typ rozhodnutí. Důvody, pro které soudy dospěly k závěru, že prozatím je v nejlepším zájmu nezletilého zůstat do rozhodnutí ve věci samé v péči matky za současné úpravy styku s otcem, jsou z rozhodnutí zřejmé.
Soudy přitom vhodně reagovaly také na námitky stěžovatele, když matku nezletilého varovaly, že pokud nebude respektovat nařízená předběžná opatření a styk stěžovatele s nezletilým bude ztěžovat, může toto její jednání vést k přehodnocení doposud učiněných závěrů v otázkách péče. Vzhledem k povaze daného řízení pak Ústavní soud nepovažuje za problematické ani to, rozhodoval-li krajský soud z důvodu neodkladnosti o odvolání stěžovatele před předložením spisu nadřízenému soudu s námitkou podjatosti (když navíc stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné důvody, pro které by odvolací senát vůči němu neměl být nestranný).
14. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná, Ústavní soud nezjistil a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě okrajově také to, že v řízení dochází k průtahům (které však již nijak blíže nespecifikuje), je třeba uvést, že jakkoliv platí, že stěžovatel má právo si zvolit svou procesní strategii a obecné soudy jsou povinny postupovat při svém rozhodování co nejrychleji, opakované návrhy stěžovatele na vydání předběžných opatření či na jejich změnu nebo zrušení (které navíc stěžovatel po rozhodnutí okresního soudu bere zpět a okresní soud tak následně rozhoduje o zastavení daného řízení a zrušení již vydaných rozhodnutí), stejně jako opakované námitky podjatosti vůči soudkyni okresního soudu (resp. i vůči odvolacímu senátu) nutně prodlužují dobu, ve které bude okresní soud schopen na základě řádně provedeného dokazování rozhodnout ve věci samé.
16. V této souvislosti by si Ústavní soud současně dovolil oba rodiče upozornit, že jejich vlastní přínos pro rychlou a efektivní stabilizaci výchovného režimu nezletilého nelze ani při nejlepší vůli plně nahradit v rámci soudního rozhodování, když k vytvoření optimálního výchovného prostředí musí přispět především vlastními postoji a vzájemně respektujícím přístupem.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu