Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 13 EC 201/2011-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 13 EC 201/2011-56, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci částku 5.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení smluvních povinností. Dále ji zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 8.580 Kč. Obvodní soud pro Prahu dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji povinnost, když včas nevrátila zapůjčené zařízení (modem), za což byla sjednána smluvní pokuta ve smyslu § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve výši 5.000 Kč. Soud se neztotožnil s argumentací žalované, že smluvní pokuta nebyla platně sjednána. Konstatoval, že smluvní pokutu lze sjednat i tak, že nedílnou součástí smlouvy jsou učiněny smluvní podmínky (v dané věci Všeobecné podmínky pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací), které obsahují ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve smlouvě prohlásila, že bere na vědomí, že smluvní podmínky jsou součástí smlouvy a obdržela je, tím souhlasila i s ujednáním o smluvní pokutě.
5. Ústavní soud především konstatuje, že ve svých četných rozhodnutích již mnohokrát uvedl, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelčina základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K tomu však, přes tvrzení stěžovatelky, v posuzované věci nedošlo.
6. V dané věci stěžovatelka především polemizuje s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5, který považoval smluvní pokutu za řádně sjednanou, i když byla součástí všeobecných smluvních podmínek, na něž konkrétní smlouva pouze odkazovala. Zde se jedná o typický příklad výkladu podústavního práva, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 uvedeným způsobem rozhoduje běžně a vzhledem k tomu, že se jedná o bagatelní věci, není možný přezkum soudem vyšší instance, avšak ani tato skutečnost neopravňuje Ústavní soud k tomu, aby podústavní právo vykládal. Není totiž úkolem Ústavního soudu, aby si nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení orgánu poskytujícího judikatorní výklad zákonných předpisů v rámci obecného soudnictví. Nadto výklad práva, v dané věci občanskoprávního institutu smluvní pokuty (její formy), s nímž účastník právního vztahu a soudního řízení nesouhlasí, protože vyzněl v jeho neprospěch, není sám o sobě zásahem do jeho základních práv a svobod.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech (tedy sporech o peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ve znění pozdějších předpisů], přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 1295/09
,
sp. zn. III. ÚS 3021/09
nebo
III. ÚS 3119/09
). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice".
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu