Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiří Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. M., CSc., zastoupeného Mgr. R. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2001, č.j. 12 C 212/2000-61, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2001, č.j. 14 Co 210/01-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu k předmětnému bytu, za výlučného nájemce byla určena žalobkyně ( bývalá manželka stěžovatele) a stěžovateli bylo uloženo vyklidit byt do 15 dnů od přidělení náhradního bytu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
5. 2003, č.j. 26 Cdo 490/2002-103, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížností napadeno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že oba soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu, neboť se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, které se týkají věci a byly účastníky řízení vzneseny. Je přesvědčen, že soudy nesprávně rozlišily důkazy, které byly rozhodné z hlediska hmotněprávní normy, kterou následně aplikovaly. Soudy nesprávně postupovaly dle ust.
§ 705 odst. 1 a 3 obč. zák., když bylo zjištěno, že odpůrkyně se již za trvání manželství z bytu odstěhovala, byt fakticky neužívá od prosince 1998, a není proto rozhodující, kdy došlo k ukončení vedení společné domácnosti. Její manžel je vlastníkem nemovitosti a ona vlastní členský podíl k družstevnímu bytu. Zájem nezletilého dítěte nelze vykládat tak, že tomu z účastníků, kterému bylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě, jednoznačně přísluší, aby byl výlučným nájemcem bytu. Městský soud v Praze dále pochybil, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání konaném dne 4.
10. 2001, přestože se řádně omluvil z důvodu služební cesty. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 12C 212/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhá se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jeho právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn.
12 C 212/2000, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely ze zjištění, že bývalí manželé získali předmětný byt za trvání manželství do společného nájmu výměnou za byt, jehož nájemkyní byla žalobkyně. Vzhledem k tomu, že nezletilý syn (po rozvodu svěřený do péče matky) při společném soužití trpěl neurotickými problémy, odmítal být ve společnosti stěžovatele a mezi účastníky docházelo ke konfliktům, odešla žalobkyně v zájmu zdraví a výchovy syna v prosinci 1998 i s dítětem ke svým rodičům. Po uzavření dalšího manželství a narození druhého syna bydlí žalobkyně střídavě u svých rodičů a své tchýně.
I po odchodu z bytu platila po určitou dobu nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Pronajímatel navrhl, aby nájemcem bytu byl ten z manželů, kterému bude svěřeno nezletilé dítě. Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Jeho námitkami, a to včetně námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti, ohledně uvážlivého trvalého opuštění domácnosti žalobkyní za účelem založení nové rodiny, se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před obecnými soudy stěžovatel netvrdil, že manžel žalobkyně má byt, ani v tomto směru nenavrhoval provedení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Soudy obou stupňů pak svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. náležitě odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány. Právní závěry soudů, které skutečnost, že žalobkyně odešla z bytu ve snaze zabránit konfliktům a zajistit zdravé výchovné prostředí pro dítě, nehodnotily jako trvalé opuštění domácnosti, při rozhodování o určení nájemce bytu zohlednily zákonná hlediska, tj. zájem nezletilého dítěte a stanovisko pronajímatele bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.), tak i hledisko zásluhy o získání bytu, přitom nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a z tohoto důvodu považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, jež by opravňovala zásah Ústavního soudu.
Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
K námitce stěžovatele, že došlo k porušení spravedlivého procesu a nerespektování čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o rovnosti účastníků řízení tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, Ústavní soud uvádí následující. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, mohl se nápravy domáhat prostřednictvím žaloby pro zmatečnost dle ust. § 229 odst. 3 o.s.ř. Ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné, moci (soudy) již není možná. V této části, jak z uvedeného vyplývá, nejsou splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu