Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hory, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celetná 554/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2202/2022-511 ze dne 28. 11. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 369/2021-455 ze dne 2. 3. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 209/2016-428 ze dne 16. 6. 2021 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu č. j. 14 C 209/2016-435 ze dne 27. 8. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 402 312 968 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. K tomu mělo podle stěžovatele dojít nesprávným postupem konkursní správkyně, jakož i konkursním soudem, který zanedbal svou dohledovou činnost nad činností práva konkursní správkyně.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 209/2016-151 ze dne 10. 1. 2018 žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele se ovšem věcí zabýval Městský soud v Praze, který usnesením č. j. 55 Co 325/2019-257 ze dne 4. 3. 2020 toto rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Obvodní soud se proto věcí zabýval znovu, nicméně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele opětovně zamítl. Svůj výrok odůvodnil tím, že nemůže posuzovat opodstatněnost či věcnou správnost skutkových zjištění v insolvenčním řízení, neboť jde o rozhodovací činnost soudu, jež vede k vydání rozhodnutí. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že stěžovatel svou žalobu nedoplnil tak, aby z ní vyplývala relevantní skutková tvrzení o tom, jak mu měla škoda vzniknout, kdy a čím byla způsobena, jak konkrétně dospěl k výpočtu její výše a zejména v čem měl stát či konkursní soud pochybit v rámci dohledu nad zkoumaným konkursním řízením.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedl, že podle § 241a odst. 2 posledně citovaného zákona je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento požadavek přitom stěžovatel splnil toliko u jediné dovolací otázky, ve zbylém rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud se tak zabýval pouze dovolací otázkou, zda je přípustné, aby správci konkursních podstat dvou různých společností uzavřeli dohodu o narovnání bez přezkumu takové dohody konkursním soudem a bez vydání příslušného rozhodnutí o přezkumu dohody, proti kterému by bylo možno uplatnit opravné prostředky a docílit tak dvoustupňového řízení o postupu správců konkursních podstat. Tuto část dovolání odmítl jako nepřípustnou, neboť judikatura dovolacího soudu je v tomto směru ustálena a stěžovatel nepředložil žádnou argumentaci, pro niž by se měl od dříve vyslovených závěrů odklonit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při posuzování jeho nároku porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).
6. Na úvod ústavní stížnosti stěžovatel obšírně shrnuje průběh konkursního řízení, což doplňuje o vymezení jednotlivých důvodů, v čem shledává porušení povinností konkursním soudem. Namítá, že dohlédací činnost konkursního soudu byla nedostatečná či téměř nulová, což demonstruje na jednotlivých jím tvrzených pochybeních správkyně konkursní podstaty. Poukazuje ale i na další tvrzená pochybení konkursního soudu, a to zejména umožnění uzavření dohody o narovnání mezi správci konkursní podstaty. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu jen stručně uvádí, že požadoval přezkum otázky týkající se dohody o narovnání mezi správci konkursní podstaty (srov. bod 4 tohoto usnesení Ústavního soudu).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). To se však v nyní posuzované věci nestalo.
9. Argumentace stěžovatele předložená v jeho ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím představuje toliko jeho pokračující polemiku s - pro něj nepříznivým - výsledkem řízení. Ústavnímu soudu ovšem nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, ale vymezuje toliko, proč podle jeho názoru došlo k porušení povinností ze strany konkursního soudu. Nesouhlasí s tím, že soudy zamítly jeho žalobu na přiznání částky 402 312 968 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.
10. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým dovolací soud jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jednak jako nepřípustné, neboť předložená právní otázka (k jejímu znění srov. bod 4 tohoto usnesení) byla řešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jednak jako nepřípustné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel sice toto usnesení Nejvyššího soudu formálně napadá, ale Ústavnímu soudu už nepředkládá žádnou (natožpak ústavněprávní) argumentaci, kterou by měl zdejší soud posoudit. Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, a je především na něm samotném, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatele a suploval tak činnost zmocněného advokáta. Pokud ovšem stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (viz z mnoha např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3451/23 ze dne 28. 2. 2024, usnesení sp. zn. I. ÚS 599/23 ze dne 30. 5. 2023 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2741/21 ze dne 2. 11. 2021).
11. Ústavní soud dále uvádí, že ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení tyto požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí splnil. S jedinou předloženou právní otázkou, u níž stěžovatel vymezil předpoklady přípustnosti, se náležitým způsobem vypořádal a uvedl důvody, proč tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže. V rozsahu zbylých dovolacích otázek potom Nejvyšší soud konstatoval, že tyto otázky nemohou být přípustné, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem shledává splnění předpokladů přípustnosti. Stěžovatel ani v tomto směru v ústavní stížnosti ničeho netvrdí a závěry Nejvyššího soudu nepodrobuje konfrontaci se svým právním náhledem na věc. V rozsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Dále stěžovatel napadá rozsudky městského a obvodního soudu. Ani v této části stěžovatel nepředkládá ústavnímu soudu žádnou argumentaci, jen polemizuje s tím, jak měly tyto soudy hodnotit jím předložené skutečnosti a proč podle jeho názoru konkursní soud tímto postupem závažně pochybil, a tedy zanedbal svou povinnost dohledu nad činností správkyně konkursní podstaty. Obvodní soud vysvětlil, že správkyně konkursní podstaty není veřejnoprávním orgánem, a proto stát a priori za její činnost neodpovídá. Odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), lze proto dovodit pouze u konkursního soudu, který by selhal v dohlédací činnosti. Obvodní soud, jehož závěry potvrdil městský soud, dále konstatoval, že "nemůže v přezkumu postupů konkurzního řízení posuzovat opodstatněnost a věcnou správnost skutkových zjištění nebo nesprávního právního posouzení věci, nemůže ani posuzovat disposice pro vydání rozhodnutí. Jde totiž o rozhodovací činnost soudu, která přímo vede k vydání rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti soudu není připuštěno žalované žádným způsobem zasahovat, neboť soudní moc vykonávající jménem republiky nezávislé soudy, resp. nezávislí soudci, a tuto jejich nestrannost a nezávislost nesmí nikdo (tj. ani žalovaná) ohrožovat. Přezkoumání soudních rozhodnutí v projednávané věci z hlediska jejich věcné správnosti a souladu se zákonem, je možné pouze na základě podaných řádných nebo mimořádných prostředků, o nichž rozhoduje nadřízený soud" (bod 16 napadeného rozhodnutí obvodního soudu). V ústavní stížnosti předestřenými argumenty však stěžovatel žádným způsobem nereaguje na napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu a závěry v nich obsažené. Omezuje se toliko na shrnutí, proč postup soudu lze považovat za porušení dohlédací činnosti. Tímto ovšem stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která ovšem, jak bylo řečeno již výše (srov. bod 8 tohoto usnesení). Ani v rozsahu napadených rozhodnutí městského a obvodního soudu proto neshledal Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah.
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu