Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II.ÚS 403/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. listopadu 2005 v právní věci stěžovatele Mgr. J. V., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-171, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z ústavní stížnosti a z obsahu spisu obvodního soudu, sp. zn. 33 Nc 6632/2002, vyplynulo, že obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2002, č. j. 33 Nc 6632/2002-5, pověřil stěžovatele provedením exekuce vedené pod výše uvedenou spisovou značkou. Usnesením obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, byl stěžovatel z provedení exekuce vyloučen, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-171, byl provedením exekuce pověřen vedlejší účastník.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že obvodní soud při svém rozhodování o pověření vedlejšího účastníka provedením exekuce vycházel ze svého předchozího usnesení ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, jímž byl stěžovatel z provedení exekuce vyloučen, a to aniž by přihlédl k tomu, že proti usnesení o vyloučení byla stěžovatelem podána ústavní stížnost. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí o jeho vyloučení bylo nezákonné, proto je třeba považovat za nezákonné i rozhodnutí na něj navazující, tedy usnesení obvodního soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-171. Postup obvodního soudu stěžovatel označil za rozporný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí obvodního soudu Ústavním soudem zrušeno.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda jsou splněny formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Jak vyplývá z ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel nebyl v postavení účastníka exekučního řízení, nebyl tedy ani aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud při rozhodování o dalších ústavních stížnostech stěžovatele, týkajících se předmětného exekučního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 347/03 ,
,
,
I. ÚS 427/04 a
II. ÚS 458/04 ).
Ústavní soud vycházel ze skutečnosti, že usnesením obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, pozbyl stěžovatel oprávnění podílet se na předmětném exekučním řízení, v důsledku čehož následný postup obvodního soudu neměl na jeho právní postavení vliv. Přezkum prováděný Ústavním soudem je z tohoto důvodu nutno omezit pouze na usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. 11. 2005
Michaela Židlická soudce zpravodaj