Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti D. A., zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023 sp. zn. 2 T 3/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Městského zastupitelství v Praze, b) J. T., c) A. S. M. K. A. a d) obchodní společnosti X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví označené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na řádný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud projednal jeho věc jako naléhavou (§ 39 zákona o Ústavním soudu).
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uznal vedlejšího účastníka b) (dále jen "obžalovaný") vinným zvlášť závažnými zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (jehož se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku I) a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (jehož se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku II) a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, jakož i k trestu zákazu činnosti na dobu 10 let, současně mu uložil povinnost nahradit poškozenému vedlejšímu účastníkovi c) majetkovou škodu ve výši 6 268 000 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku tohoto poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a na toto řízení odkázal i poškozenou vedlejší účastnici d) s celým jejím nárokem.
4. Závažného zločinu podvodu se měl obžalovaný dopustit mj. tím, že L. S., jednajícímu za P. K., předal obraz Vasilije Kandinského "Kruh a skvrna" (dále jen "obraz") jako zástavu za nesplacené závazky společnosti A (které byl obžalovaný jednatelem), aniž by posledně jmenovanému sdělil, že není jeho vlastníkem, a ani není oprávněn s ním disponovat, a učinil tak bez vědomí stěžovatele (jako jeho vlastníka), načež ho vedlejší účastnice d) použila k zajištění postupovaných pohledávek za společností A, na základě smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem c), čímž stěžovateli způsobil škodu ve výši nejméně 180 985 000 Kč (viz výrok II, bod 3).
5. Stěžovatel uvádí, že mu byl v roce 2018 obraz odcizen a že v souvislosti s tím jsou vedena dvě trestní řízení, přičemž v prvním bylo vydáno napadené rozhodnutí, druhé (které je vedeno pod sp. zn. NCOZ-6246/TČ-2021-411400-O) se nachází ve stadiu přípravného řízení a je v něm stíhán P. K., kterému je kladeno za vinu, že ač věděl, komu obraz náleží, předal jej vedlejšímu účastníkovi c), údajně k zajištění pohledávek, které fiktivně postoupil. Dále je u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 331/2022 vedeno řízení občanskoprávní, jehož předmětem je vydání obrazu stěžovateli a na základě vzájemného návrhu i vedlejšímu účastníkovi c), který tvrdí, že mu k němu svědčí zástavní právo.
6. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí sice nenabylo právní mocí, ale že jsou zde specifické okolnosti, které zásah Ústavního soudu odůvodňují. Podstatou zásahu do jeho práv není rozhodnutí v adhezním řízení, neboť se ho příslušené výroky přímo netýkají, nedomáhá se ani opačného výroku o vině obžalovaného. Má však za to, že městský soud rozhoduje mimo svoji pravomoc, resp. nad rámce podané obžaloby, kterou je vázán. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jeho závěry obsažené ve výroku o vině zavazují orgány činné v trestním řízení ve druhé trestní věci, jakož i civilní soud (§ 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), který rozhoduje o vydání obrazu z úschovy, přičemž namítá, že tyto závěry nemají oporu v provedeném dokazování, případně se v něm řeší otázky, které nejsou pro posouzení viny a trestu podstatné, což se týká zejména výroku II a výroku o náhradě škody vedlejšímu účastníkovi c).
Obává se proto, že kdyby v této formulaci obstály (a staly se pravomocnými), mohlo by tím být vydání obrazu zmařeno, což by založilo zásadní újmu na jeho ústavních právech.
7. Stěžovatel má dále za to, že mu právní řád neposkytuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, stejně tak jako proti usnesení policejního orgánu o uložení obrazu do soudní úschovy (ze dne 20. 12. 2021 č. j. NCOZ-6246-243/TČ-2021-411400-O), které Nejvyšší státní zastupitelství označilo za nezákonné s tím, že tuto nezákonnost nelze napravit. Současně stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 226/15 , kde měla být přípustnost ústavní stížnosti proti nepravomocnému rozsudku, kterým byl poškozený zkrácen na svých právech, řešena.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
11. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici procesní zákonné prostředky, kterými by bylo možno neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
12. Stěžovatel přitom ústavní stížnosti napadá rozhodnutí městského soudu, které nenabylo právní moci, protože bylo napadeno - byť nikoliv stěžovatelem - řádným opravným prostředkem, a soudní řízení dále probíhá, nyní v stadiu řízení odvolacího. Stěžovatel jako poškozený v něm může uplatňovat svá práva uvedená v § 43 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za "předčasnou"; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného (či jiného) pochybení.
13. Dovolává-li se stěžovatel usnesení sp. zn. III. ÚS 226/15 , Ústavní soud připomíná, že se v něm vyjádřil k otázce, kdy poškozenému začala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti proti (zprošťujícímu) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl žádnou z (k tomu oprávněných) stran napaden odvoláním. Nelze z něho však vyvodit, že by Ústavní soud byl oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti nepravomocným soudním rozhodnutím. Dlužno dodat, že Ústavní soud je za určitých podmínek oprávněn rozhodovat i za situace, kdy stále soudní řízení běží, konkrétně když běží řízení o opravném prostředku [viz § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], nicméně i v tomto případě platí podmínka stanovená v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. že ústavní stížnost lze podat, resp. projednat, stalo-li se napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci pravomocným.
14. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že obžalovaný by mohl vzít své odvolání zpět, i pro tento případ platí, že Ústavní soud, odmítne-li ústavní stížnost jako tzv. předčasnou, není oprávněn odmítnout posléze podanou (novou) ústavní stížnost pro opožděnost, neboť takový postup by zakládal odepření spravedlnosti.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj