K nezávislosti soudů a k poskytování ochrany právům
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, proti
rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 109/97-206, ze dne 30.
6. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 29
Co 88/97-193, ze dne 3. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu České
republiky a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obce
P., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, jako vedlejšího účastníka
řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se zamítá.
Dne 18. 9. 1998 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil včas
podanou ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR,
č.j. 2 Cdon 109/97-206, ze dne 30. 6. 1998, kterým bylo zamítnuto
jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 29 Co
88/97-193, ze dne 3. 7. 1997. Skutková a právní stránka případu
spočívala v tom, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal
zaplacení dlužné částky na základě smluv, které stěžovatel uzavřel
s Drobnou provozovnou MNV P. Stěžovatel odkoupil od právního
předchůdce vedlejšího účastníka nemovitosti, stroje a další
materiál. Po zpřesnění vzájemných pohledávek zůstala nespornou
částka 2.649.262 Kč jako závazek stěžovatele, který byl mezi
stranami uznán. Stěžovatel však splatil jen část dlužné částky
a proto se vedlejší účastník domáhal jejího zaplacení žalobou
z 31. 12. 1991 u Krajské státní arbitráže v Praze. Věc nakonec
přešla na Okresní soud v Kladně. Stěžovatel namítal nedostatek
aktivní legitimace vedlejšího účastníka, neboť smlouvy uzavřel
s Drobnou provozovnou MNV P. Vedlejší účastník argumentoval tím,
že činnost, z níž jsou nároky uplatňovány, byla zapsána na MNV P. Později změnil argumentaci a v roce 1995 předložil kopie smlouvy
o postoupení žalované pohledávky mezi ním a Drobnou provozovnou
MNV P. z 27. 12. 1990. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu
v Kladně ze dne 30. 10. 1996, č. j. 7 C 104/93-152 zamítnuta,
neboť smlouva o postoupení pohledávky nebyla platná z hlediska
určitosti a srozumitelnosti. Podle okresního soudu z ní naprosto
nebylo patrné, jaká pohledávka a z jaké smlouvy se postupuje,
neodpovídala ani celková výše součtu pohledávek a údajně
postoupené částky. Proto se okresní soud nezabýval dalšími
námitkami stěžovatele, které se týkaly rozporů v označení razítek
na dokumentech obce ze dne 27. 12. 1990, kde na dopisu likvidátoru
Drobných provozoven je staré razítko "MNV" oproti novým razítkům
"obce" otištěných na zápisu ze schůze zastupitelstva a citované
dohodě o postoupení pohledávek z téhož dne. Pokud jde o dohodu
o narovnání, okresní soud uvedl, že takovou dohodu mohli uzavřít
pouze účastníci původního závazkového vztahu, tj. Drobná
provozovna MNV P. a stěžovatel, nikoli stěžovatel a vedlejší
účastník,neboť odlišné subjekty nemohou narovnávat práva sporná
mezi jinými účastníky. K odvolání vedlejšího účastníka, který namítal podjatost
soudců vůči svému bývalému nadřízenému, který zastupoval
stěžovatele (námitka podjatosti však byla usnesením 24 Nc
5/96-134 z 28. 2. 1996 zamítnuta), byl rozsudek okresního soudu
změněn tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit dlužnou částku
vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud došel k závěru, že smlouva
o postoupení pohledávek je určitá a srozumitelná. Námitku
promlčení vznesenou stěžovatelem posoudil jako věcně zcela
nedůvodnou. Uznal též, že podle výpisu z vložky 40 oddílu Nv
podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 měla
tato provozovna postavení právnické osoby.
Mohla tak uzavřít
smlouvu o postoupení pohledávek, aniž přitom měla oznamovací
povinnost vůči dlužníkovi. Pokud jde o výši pohledávek, vyšel
odvolací soud z podepsaných hospodářských smluv a vzal za
prokázané to, co se opíralo o listinné důkazy shromážděné soudem
I. stupně a co zástupci účastníků shodně prohlásili při odvolacím
jednání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že
je zamítl. Rozsudek odvolacího a dovolacího soudu napadl stěžovatel
ústavní stížností. Hlavní výtky přitom směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu. Konkrétně mu stěžovatel vytýká, že dospěl
u smlouvy o postoupení pohledávek k opačnému zjištění, než soud I. stupně, aniž tuto smlouvu k důkazu přečetl. Je též nepřípustné,
aby hodnotil hodnocení důkazů soudem I. stupně, aniž by tyto
důkazy nezopakoval. Stejně tak nepřečetl ani jednu ze smluv
uzavřených s Drobnou provozovnou MNV P. Odchylné skutkové zjištění
odvolacího soudu přitom může být jen výsledkem vlastního
dokazování - provedením nových nebo opakováním důkazů provedených
soudem I. stupně. Došlo tak k porušení § 213 odst. 2 o.s.ř. Soud
I. stupně, vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy, již nehodnotil
další provedené důkazy. Odvolací soud, aniž by je zopakoval, tyto
sám hodnotil a dospěl k novým skutkovým zjištěním daleko nad rámec
skutkového zjištění soudu I. stupně. Stěžovatel tak byl zbaven
práva na přezkum správnosti těchto skutkových a právních závěrů na
základě řádného opravného prostředku. Odvolací soud v rozporu
s dvouinstančním procesem věc fakticky vyřídil jednoinstančně. Pokud se odvolacímu soudu důkazy nehodily, tak je opomenul
hodnotit nebo je neuvedl. Jako příklad uvedl použití dvou
odlišných razítek v týž den 27. 12. 1990 (viz výše). Dále
nevyložil v odůvodnění, z jakých důvodů nevyhověl důkazním návrhům
vzneseným před soudem I. stupně, které tento soud již nepovažoval
za nutné provést (např. výslech likvidátora a funkcionářů Drobné
provozovny). Tím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení (§ 18,
§ 157 odst. 2, § 213 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud si měl rovněž
opatřit trestní spis, ze kterého by vyplynulo, že smlouvy s ním
uzavřené měly sloužit k tomu, aby byla zakryta část chybějících
hodnot a sníženo manko. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že dospěl k závěru, že
o.s.ř. nezakazuje měnit v průběhu řízení důvody, kterými je
dokládán "nárok" a nestanoví procesní postupy pro takové změny,
neboť změnu důvodů nelze zaměňovat za změnu žaloby ve smyslu § 95
o.s.ř. Zřejmě se domníval, že takovou změnou je pouze změna výše
žalobou uplatňované částky. To vyplývá z jeho závěru, že odvolací
soud nepřiznal účastníku více, když jeho výrok odpovídá žalobnímu
petitu. Tento nesprávný výklad o.s.ř. měl za následek zamítnutí
dovolání. Nejvyšší soud též nesprávně hodnotil způsob, kterým
hodnotil důkazy odvolací soud. Tím porušil § 243b odst. 1 o.s.ř.
Proto dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nezjistil konkrétní
porušení zásad civilního procesu, a to v řízení bez jednání, ač
dovolacím důvodem bylo tvrzení, že napadený rozsudek nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 243a odst. 1
o.s.ř.). Tím dovolací soud porušil čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR
a ústavní práva stěžovatele na rovné postavení (čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod /dále jen "Listina"/), na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na veřejné
projednání v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), stejně
jako odvolací soud. Proto navrhl obě rozhodnutí zrušit. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího
účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se k návrhu vyjádřila
předsedkyně senátu JUDr. I. Š., která odkázala na odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu. Za Krajský soud v Praze se vyjádřil
předseda senátu JUDr. Z. P., podle kterého ústavní stížnost
neobsahuje žádnou skutečnost, která by souvisela s projednávanou
právní věcí a nebyla dosud projednávaná. Dále připojil právní
úvahu, týkající se problematiky projednávaného sporu, ve které
zobecnil závěry, ke kterým odvolací soud došel ve svém rozhodnutí. Vedlejší účastník se vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel spatřuje
porušení Ústavy ČR a Listiny v tom, že nebylo rozhodnuto v jeho
prospěch, aniž konkretizuje, v čem porušení spočívá. Navrhl
zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně
zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na
tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní
stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je
neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní
stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve
kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci
z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu
ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) spočívá v argumentaci
stěžovatele, který se dovolává způsobu, jakým odvolací soud
a dovolací soud hodnotily důkazy, které jim byly předloženy a jak
hodnotily důkazy, které byly předloženy soudu I. stupně. Postup
v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad
jiných než ústavních předpisů (jako je o.s.ř. v daném případě)
a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto
záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve
smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním
principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Proto Ústavní soud není
oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde
případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí
obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo
k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že
pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo
z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za
odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR. V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní
soud shledal, že se námitkami (mimo odlišných razítek), jež
stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a v dalších obsáhlých
přípisech Ústavnímu soudu, již v předchozím řízení řádně zabývaly
obecné soudy a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního
hlediska zpochybňoval jejich závěry, neboť jsou dostatečně
odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení. Opačná situace by mohla nastat jen tehdy, kdyby se
stěžovateli podařilo prokázat, že:
- podle § 1 odst. 2 nařízení č. 214/1988 Sb., o drobných
provozovnách národních výborů jako právnických osobách, je
samostatná provozovna organizační jednotkou MNV, která
v právních vztazích nemůže vystupovat svým jménem a nést
majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, takže
Drobná provozovna nebyla schopna uzavřít dne 27. 12. 1990
smlouvu o postoupení pohledávky s obcí P. (vedlejším
účastníkem);
- jako taková nebyla zapsána Drobná provozovna do vložky 40
oddílu Nv podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem
pro Prahu 1;
- rovněž obec P. nebyla právně schopna počínaje dnem voleb
do zastupitelstev v obcích v listopadu 1990 takovou
smlouvu uzavřít;
- pohledávka nevznikla na základě hospodářských smluv
s Drobnou provozovnou;
- novelou § 130 hospodářského zákoníku nebyla zavedena místo
jednoroční prekluze tříletá promlčecí doba pro tento typ
právních vztahů, takže jeho námitka promlčení byla na
místě;
- není věcí žalobce, v jaké výši svou pohledávku uplatní
žalobou u soudu;
- odvolací soud nevyzval právního zástupce stěžovatele
k předložení dalších důkazů. To ale neodpovídá průběhu
odvolacího řízení, kde právní zástupce stěžovatele na
výzvu reagoval podle soudního spisu (jednání dne 3. 7. 1997 - soudní spis vedený Okresním soudem v Kladně, sp. zn. 7 C 104/93 - č.l. 190) tak, že zatím nenavrhuje
doplnění dokazování s dodatkem, že by další důkazy navrhl
pro případ, že by odvolací soud změnil napadený rozsudek
(byla tak možnost žádat důkazy, jejichž neprovedení je
vytýkáno);
- odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi něco, co
v petitu své žaloby nepožadoval;
- dovolací soud neuznal přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř.;
- dovolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele
ohledně vedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím
soudem;
- rozsudek dovolacího soudu byl vydán bez ústního jednání,
ač by mu to zákon ukládal a neponechával jeho úvaze jako
v případě § 243a odst. 1 o.s.ř. Nic takového se ale stěžovateli prokázat nepodařilo nebo to
s ohledem na právní stav ani nebylo možné.
Teprve v opačném
případě by takové prokázané extrémní vybočení z pravidel soudního
řízení v podobě, jak byla výše naznačena, mohlo vést k porušení
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, a tím i k nutnému
zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel však pouze pokračuje
v argumentaci, kterou již předložil v rámci dovolání. Ústavní soud
ovšem není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším
řízení o dovolacích důvodech, neboť mu to nepřísluší. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba
uvést, že jde o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení
dělby moci, které vymezuje civilněprávní pravomoc obecných soudů
rozhodovat spory o právo mezi stranami. Poskytovat ochranu právům
je přitom soud povinen poskytnout nejen žalující straně, nýbrž
i straně žalované. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně
zaručené subjektivní veřejné právo stěžovatele, nýbrž vymezuje
postavení obecných civilních soudů vůči jiným orgánům veřejné
moci. Totéž se týká namítaného porušení čl. 95 Ústavy ČR, který
však zaručuje nezávislost soudů a soudců při rozhodování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového
stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je o.s.ř. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu,
jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní
soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu
s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto Ústavní soud není
oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde
případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí
obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo
k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost
zcela zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 11. 1999