Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nového, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018 č. j. 33 Cdo 5584/2016-344, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016 č. j. 3 Cmo 145/2015-318 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2015 č. j. 19 Cm 239/2010-260 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. dubna 2015 č. j. 19 Cm 239/2010-269, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Miloše Řádka a Rudolfa Wolfa, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky.
Konkrétně uvádí, že obecné soudy nerespektovaly příkaz plynoucí z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nešetřily jejich podstatu a smysl. Dále stěžovatel namítá nepřípustný zásah do ústavně zaručené ochrany vlastnického práva, jak plyne z ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu zaručené ustanovením čl.
36 odst. 1 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy postupovaly tak, že popřely princip rovnosti stran řízení plynoucí z ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K tomu stěžovatel dodává, že obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy, tj. v rozporu s Ústavou jim svěřenou pravomocí. Z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
Stěžovatel a vedlejší účastníci společně podnikali na základě Smlouvy o sdružení uzavřené podle ustanovení § 829 a n. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "občanský zákoník"). Společné podnikání dle Dohody o ukončení smlouvy o sdružení ukončili k 30. 4. 2010 s tím, že vypořádání a vyrovnání vzájemných závazků bude provedeno do 30. 6. 2010. Následně se vedlejší účastníci proti stěžovateli domáhali zaplacení peněžité částky, kterou dle jejich tvrzení dlužil na vyrovnání vzájemných závazků a pohledávek po zániku sdružení.
Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 376 026 Kč s úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III až V) a státu (výrok VI). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok vedlejších účastníků je po právu, když bylo prokázáno, že stěžovatel nevypořádal své závazky k nim dle sjednaných či zákonných pravidel. Vrchní soud v Praze po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve výrocích I a VI potvrdil, ve výrocích III, IV a V změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků náhradu nákladů řízení k rukám jejich právního zástupce a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění vrchní soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky stěžovatele nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž je vrchnímu soudu vytýkána nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Případné argumenty nesprávného právního posouzení věci jsou pak založeny na tomto vlastním, stěžovatelem budovaném, skutkovém základě. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu není provázeno řádným odůvodněním, je nedostatečné a neurčité.
Stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího soudu a setrvává na svém stanovisku, že položené otázky nejsou založeny na jiném skutkovém stavu a odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem zakládá zásah do jeho základních práv a svobod. Dále je stěžovatel přesvědčen, že vypořádání je zcela disproporční a nijak neplyne ani z právních předpisů ani z údajů o majetku sdružení. Tím, že soudy tomuto vypořádání přisvědčily, měly porušit jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu a postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatel dále uvádí, že na jednání krajského soudu konaném dne 16. 3. 2015, v důsledku odchodu předchozího soudce do důchodu, jednala poprvé nově ve věci přidělená soudkyně. Na tomto jednání podle stěžovatele došlo k tomu, že bez jasného sdělení právního názoru soudu v návaznosti na předchozí průběh dokazování a bez jasně učiněné koncentrace řízení, kde by byla strana stěžovatele jednoznačně poučena, že neunáší důkazní břemeno, vyzvala strany k přednesu závěrečných návrhů. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě těchto skutečností vůbec nemohl být skutkový stav řádně zjištěn a jakékoli na něj navazující rozhodnutí nelze považovat za správné.
K tomu stěžovatel dodává, že nečekaně rychlý konec řízení před soudem prvního stupně, měl za následek, že stěžovatel mohl v odvolacím řízení odkazovat pouze na neprovedené důkazy, což jej dovedlo do nečekané a problematické důkazní nouze. Stěžovatel se domnívá, že nelze připustit, aby při změně soudce v průběhu dokazování došlo - bez jasného poučení stran o tom, jaké skutečnosti má za prokázané a jaké nikoli, jak hodnotí důkazy a jak na věc nahlíží - k výzvě stran k přednesení závěrečných návrhů.
Tím jsou podle stěžovatele strany vystaveny nepředvídatelnému rozhodnutí, které poškozuje neúspěšnou stranu. Stěžovatel dále uvádí, že nesprávným vypořádáním, dokonce - dle jeho názoru vypořádáním již vypořádaného - došlo k zásahu do ochrany jeho vlastnického práva a vlastním výpočtem argumentuje, že obecné soudy postupovaly nesprávně, a zejména v rozporu s jeho základními právy a svobodami. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti.
Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí.
Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky) nemá Ústavní soud ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Svou pravomoc může realizovat pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus na http://nalus.usoud.cz). K naplnění této podmínky však v tomto případě nedošlo.
Stěžovatel svým podáním označeným jako ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která má posoudit oprávněnost jeho zájmů a nároků, a posoudit spor vzešlý ze vzájemného vypořádání závazků stěžovatele a vedlejších účastníků. To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Rozhodnutí obecných soudů, včetně rozsudku krajského soudu, netrpí žádným z příznaků, které by představovaly zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Na tom nic nemění ani důraz kladený na skutkový stav, včetně namítaného porušení zásady koncentrace řízení a nedodržení poučovací povinnosti soudem podle ustanovení § 118a o.
s. ř. Stěžovatel nebyl úspěšný nikoli z důvodu neunesení důkazního břemene. Pokud měl dojem, že své argumenty a svá tvrzení může lépe podložit a prokázat, bylo to plně v jeho dispozici a na této skutečnosti nic nemění ani změna soudce. Krajský soud vyšel ze skutkového stavu, který odpovídal průběhu důkazního řízení a nepohyboval se mimo meze stanovené ústavním pořádkem České republiky (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1058/19 ze dne 16. 4. 2019). V jeho závěrech nejsou logické, empirické ani věcné nedostatky takového charakteru, který by opravňoval Ústavní soud k realizaci své kasační pravomoci.
Stěžovatelem namítaný - téměř až - extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, který, podle jeho názoru, přesahuje všechna myslitelná pravidla, v rozhodnutí není patrný. Odlišné hodnocení důkazů stěžovatelem na tomto závěru nic nemění. Z napadených rozhodnutí není patrná ani vada souhrnně označovaná jako tzv. opomenuté důkazy, která by měla za následek znatelný zásah do práva na soudní ochranu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018). Tentýž závěr učinil Ústavní soud i k námitce nedostatečného odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, včetně usnesení Nejvyššího soudu.
Všechna rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná, myšlenkový postup obecných soudů je podán ve srozumitelné a koherentní podobě a obsah rozhodnutí nevykazuje žádné nedostatky, které by byly způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele je dostatečně patrné, co jej vedlo k jeho odmítnutí. Co se týče namítaného porušení základních práv a svobod spojených zejména s právem na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva, a které plynou ze samotného vypořádání a úvah jaká plnění měla být vypořádána a jakým způsobem se tak mělo dít, pak je nutné konstatovat, že takový postup je již zcela mimo pravomoc Ústavního soudu.
Přivolením takového postupu by se Ústavní soud pohyboval mimo svou pravomoc a zasáhl by do pravomoci obecných soudů. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu