Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Slavaty, soudního exekutora, Staroměstské nám. 23, Mladá Boleslav, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Smetanova 726, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 20 Co 155/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. Nc 8390/2002-6 ze dne 7. 2. 2002 byla nařízena exekuce oprávněné Poděbradky, spol. s r. o., proti povinné LIMUS, s. r. o., jejímž provedením byl pověřen stěžovatel jako soudní exekutor. Protože však nezjistil žádný majetek povinné, podala oprávněná návrh na zastavení exekuce. Okresní soud v Hradci Králové podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. návrhu vyhověl a usnesením ze dne 13. 4. 2005 č. j. Nc 8390/2002-37 exekuci zastavil a povinné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (bod II.
výroku). Proti tomu podal stěžovatel odvolání, v němž požadoval změnu výroku ohledně nákladů exekuce tak, aby povinnost k jejich úhradě byla uložena oprávněné. Krajský soud v Hradci Králové odvolání stěžovatele nevyhověl a napadený výrok usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění usnesení mimo jiné soud uvedl, že oprávněného je možno zavázat k úhradě nákladů exekuce v případě jejího zastavení podle § 89 exekučního řádu jen tehdy, pokud mu lze klást zastavení exekuce za vinu. Touto vinou ale nemůže být skutečnost, že před podáním návrhu na exekuci a pověření exekutora provedením exekuce si oprávněný neobjasnil majetkové poměry povinného.
Pro tento účel se oprávněný obrací na soudního exekutora s důvěrou, že exekutor vzhledem ke svým pravomocem je schopen majetek povinného zjistit a poté postihnout.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jednou z podstatných složek nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora je skutečnost, že soudní exekutor vykonává exekuční a jinou činnost za úplatu. Podle názoru stěžovatele nelze ust. § 89 exekučního řádu interpretovat izolovaně, bez zohlednění specifik postavení soudního exekutora. Povinnost k úhradě nákladů exekuce oprávněného i soudního exekutora má povinný. Dle § 89 exekučního řádu může soud, dojde-li k zastavení exekuce, uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.
Pokud při zastavování exekuce dojde soud k závěru, že náklady exekuce povinný neuhradí, je třeba povinnost k jejich úhradě uložit oprávněnému. Tím je zvyšována odpovědnost oprávněného za podaný návrh na nařízení exekuce a oprávněný si musí být tohoto rizika vědom. Stěžovatel zastává názor, že vzhledem k tomu, že náklady exekuce musí být nahrazeny, není možné náhradu nákladů exekuce neuložit oprávněnému s odkazem na subsidiární užití o. s. ř. pro nedostatek procesního zavinění na straně oprávněného.
Pro tento případ exekuční řád zjevně "stanoví jinak" a subsidiární použití o. s. ř., na nějž odkazuje § 52 exekučního řádu, je vyloučeno. Náklady exekuce tedy musí v případech, kdy není možné, aby je hradil povinný, hradit oprávněný. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a s přihlédnutím k již ustálené judikatuře k této problematice posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se již Ústavní soud zabýval a zaujal jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.
Podle názoru Ústavního soudu je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl.
11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V daném případě postupoval soud při uložení povinnosti k úhradě nákladů exekuce zcela v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu a na této skutečnosti nemění nic ani stěžovatelem zdůrazněná skutečnost, že exekuce byla zastavena podle ust. § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy na návrh oprávněné, a nikoliv dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Jak ale vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, oprávněná tak učinila právě s ohledem na to, že exekutorem nebyl zjištěn žádný majetek povinné, a proto jí nelze tuto procesní aktivitu přičítat jakkoliv k tíži.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu