Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Benýška, zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 438/2019, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2016, č. j. 6 T 114/2015-1399, spojené s návrhem na zrušení části § 29 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nejvýše však 486 000 Kč", za účasti Okresního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2016, č. j. 6 T 114/2015-1399, bylo v rámci trestního stíhání vedeného proti obžalovanému Davidu Sekaninovi, v němž stěžovatel vystupoval jako svědek, určeno, že se stěžovateli přiznává svědečné ve výši 363 Kč. Stěžovatel vypovídal jako svědek u hlavního líčení konaného dne 13. listopadu 2015, přičemž nárokoval na svědečném ušlý výdělek za dobu od 9:30 hod. do 11:00 hod. Svoji žádost pak dokladoval předložením daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 2014.
Okresní soud v Olomouci při stanovení svědečného vyšel z § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., podle něhož u účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však výdělečně činný, podklad pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tvoří částka, vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob, dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním právním předpisem připadajících na týž kalendářní rok. Pro výpočet náhrady ušlého výdělku se použije částka základu daně, podle které je určena poslední známá daňová povinnost, nejvýše však 486 000 Kč. Náhrada ušlého výdělku za 1,5 hodiny tak byla v souladu s citovaným ustanovením stanovena na částku 363 Kč.
4. S ohledem na výše uvedené stěžovatel připojil i žádost, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení části § 29 odst. 3 ve slovech "nejvýše však 486 000 Kč" předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o jeho zrušení.
6. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování o náhradě nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o svědečném, vyjadřuje poměrně rezervovaně (ačkoliv připouští, že i takové rozhodnutí se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), jelikož dle judikatury zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn.
IV. US 10/98, sp. zn.
II. US 130/98, sp. zn.
I. US 30/02, sp. zn.
III. US 255/05 nebo sp. zn.
IV. US 131/08, sp. zn.
IV. US 61/09). Ústavní soud v usnesení ze dne 13. května 2009 sp. zn.
III. US 735/09 konstatoval, že "procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny". Nelze přitom přehlédnout, že náklady řízení, které nesou strany, jsou ve své podstatě větším zásahem do práv účastníků řízení, než je nárok na svědečné. Pokud se tedy Ústavní soud staví výše popsaným způsobem k otázce nákladů řízení, tím více rezervovaně musí být vykládána problematika svědečného.
7. Rovněž je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se prakticky shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 394/16
(stěžovatel ostatně ve stávající ústavní stížnosti na tuto svou předchozí ústavní stížnost poukazuje, dožaduje se jejich spojení, k čemuž však s ohledem na časovou souslednost již nemohlo dojít). Tato předcházející ústavní stížnost byla sice usnesením ze dne 7. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 394/16 odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu její předčasnosti, nicméně Ústavní soud zde v rámci obiter dicta uvedl, že poskytnutí svědecké výpovědi je považováno za občanskou povinnost, nikoliv za činnost provozovanou za účelem dosažení zisku.
Podle § 97 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je každý povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Povinnost svědčit je založena veřejnoprávními normami a jejím cílem je objasnění spáchaného trestného činu. Svědek neuplatňuje své zájmy, ale vypovídá z občanské povinnosti ve veřejném zájmu. Předvolaný svědek má povinnost se dostavit k soudu a svou výpovědí se podílí na výkonu spravedlnosti.
Ústavní soud dále zdůraznil, že svědečné je koncipováno jako náhrada ušlého výdělku (srov. § 104 odst. 1 trestního řádu, ale též § 139 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, i § 29 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Za to - tedy za čas strávený svědčením - náleží svědkovi svědečné coby pouze náhrada příjmů. Svědek není odměňován za to, že svědčil. Ústavní soud v citovaném usnesení poukázal rovněž na to, že Ústava ani Listina nezaručují právo na svědečné, neexistuje tedy ani ústavní povinnost státu jakkoliv kompenzovat ušlý podnikatelský zisk.
Je plně na úvaze zákonodárce, v jaké výši a jakou metodu výpočtu svědečného zvolí. V Listině garantovaná ochrana vlastnického práva míří primárně na zajištění výkonu již existujícího práva, respektive práva nabytého na základě právního titulu či legitimního očekávání majetku. Z povahy věci nelze chránit každou budoucí možnost svědka nabývat majetek.
8. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchylovat ani v nyní projednávané věci. K výše uvedenému lze toliko doplnit, že rozhodnutí o svědečném by mohlo představovat porušení základního práva na spravedlivý proces (popř. na soudní ochranu), pokud by např. nebylo vydáno vůbec, případně nebylo dostatečně odůvodněno [srov. nález ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 586/05 , (N 154/47 SbNU 19)], k čemuž ovšem v projednávaném případě nedošlo. Okresní soud v Olomouci totiž své rozhodnutí dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnil a uvedl, z čeho při stanovení svědečného vycházel.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve vztahu k návrhu na zrušení slov "nejvýše však 486 000 Kč" v § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že jde o návrh akcesorický, který předpokládá existenci řádné a projednatelné ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu, a proto je třeba tento návrh odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu