Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Janečka, zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 431/2014-212 ze dne 30. 10. 2014 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 34 EC 100/2012-194 ze dne 21. 7. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 34 EC 100/2012 se podává, že stěžovatel se návrhem doručeným soudu dne 30.
4. 2012 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 31 585 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených nákladů vzniklých v souvislosti s vyklizením bytu. Řízení doposud nebylo skončeno, usnesením ze dne 19. 2. 2015 bylo přerušeno z důvodu úmrtí žalovaného dne 8. 1. 2015. V průběhu řízení (dne 17. 7. 2014) stěžovatel navrhl dle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vydání předběžného opatření, kterým by byl žalovaný povinen zdržet se jakéhokoli nakládání s finančními prostředky ve výši 127 205 Kč, složenými na účtu úschov.
Tvrdil, že žalovaný prodal svůj jediný majetek - spoluvlastnický podíl k nemovitosti - za kupní cenu 9 000 000 Kč, která byla složena do advokátní úschovy, přičemž vyplacením finančních prostředků z depozitního účtu reálně hrozí, že výkon rozhodnutí bude ohrožen. Okresní soud Plzeň-město napadeným usnesením návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že pokud stěžovatel tvrdil, že jediný majetek žalovaného (spoluvlastnický podíl k nemovitosti) se jeho prodejem změnil co do kvality i kvantity (měl být rozprodán pod cenou) a vyplacením finančních prostředků z depozitního účtu, na němž je složena kupní cena, reálně hrozí, že v případě pravomocného rozhodnutí ve věci samé by výkon tohoto rozhodnutí mohl být ohrožen, pak stěžovatel nedoložil své tvrzení, že majetek žalovaného mohl či může být rozprodán pod cenou, resp. že by žalovaný částku kupní ceny ve výši 9 000 000 Kč mohl utratit nebo převést synovi či jiné osobě.
Neosvědčil tedy skutečnosti, které odůvodňují jeho obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru, že stěžovatel neosvědčil, že by měl žalovaný v úmyslu peníze získané prodejem své nemovitosti utratit nebo převést na třetí osobu, když nelze pominout ani existenci dalšího majetku žalovaného. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly důvody pro nařízení předběžného opatření.
Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje v extrémně vadném hodnocení skutkového stavu a z něho vyvozených právních závěrů. Upozorňuje na to, že pro nařízení předběžného opatření nemusí být rozhodné skutečnosti prokázány, neboť z příslušné soudní judikatury i rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že stačí jejich osvědčení.
Zdůrazňuje, že jeho návrh obsahuje tvrzení i důkazy o existenci objektivní obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí. Takovou obavu stěžovatel obdobně jako v odvolání vyvozuje z nebezpečí, že by v budoucnu mohlo dojít nejen ke kvantitativní změně majetku žalovaného, ale také ke kvalitativní změně v jeho rozsahu např. tak, že se znemožní či omezí způsob exekuce. Za znemožnění považuje právě i onu změnu skladby majetku žalovaného, kdy na rozdíl od vlastnictví nemovitého majetku žalovaný po vyplacení částky kupní ceny tuto nemusí mít uloženou na účtech, ale může ji uschovat.
Pokud odvolací soud odkázal na existenci dalšího majetku žalovaného (lesních pozemků), nezabýval se již tím, jakou má hodnotu. Stejně tak náležitě nezjišťoval, zda již mohla být realizována smlouva o úschově a žalovanému vyplacena kupní cena za prodané nemovitosti. Závěrem zdůraznil, že ze stejného důvodu podal i v jiných řízeních u Okresního soudu Plzeň-město, vedených proti žalovanému, návrhy na nařízení předběžného opatření, které soud zamítl, přičemž Krajský soud v Plzni na základě odvolání v jednom případě předběžné opatření nařídil.
Dle jeho názoru je proto v rozporu se zásadou legitimního očekávání a právní jistoty, aby stejná věc byla řešena odlišně. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným jiným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat v řízení o ústavní stížnosti podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny i článku 6 Úmluvy, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím zákonných procesních prostředků daných právním řádem České republiky [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, jež pravomocnému skončení řízení předchází, to však za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, a že námitka porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl.
2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171). Z hlediska výše uvedeného omezeného testu ústavnosti nelze napadeným rozhodnutím nic podstatného vytknout. Stěžovatel opakuje tvrzení, která uplatnil v návrhu na nařízení předběžného opatření i v odvolání, čímž v podstatě pouze polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí.
Soudy obou stupňů však srozumitelně vyložily, proč nepovažovaly návrh na vydání předběžného opatření za důvodný, přičemž samotné hodnocení podmínek pro jeho nařízení, jak je uvedeno v předchozím odstavci, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká. Nelze ani dospět k závěru, že by postup soudů vykazoval znaky svévole. Soudy nezaložily svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatel neprokázal skutečnosti, z nichž měla potřeba prozatímní úpravy vyplynout, jak tvrdí stěžovatel, ale především na tom, že stěžovatel neosvědčil tvrzené skutečnosti, tedy že by žalovaný měl v úmyslu získané peníze za prodej své nemovitosti utratit nebo převést na třetí osobu.
Pokud se nad tento rámec zmínily o existenci dalšího majetku žalovaného, přičemž odvolací soud k reakci stěžovatele na nízkou hodnotu tohoto majetku odkázal na případné zjišťování jeho obvyklé ceny, z ústavního hlediska nelze jeho závěru nic vytknout, byť stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že tento další majetek by jeho pohledávky nepokryl. Relevantní je i připomínka odvolacího soudu, že v daném případě byl namístě jiný způsob řešení situace návrhem na předběžné opatření, přičemž nelze vyloučit ani použití institutu složení finanční částky do úschovy soudu.
Stěžovatel závěrem své stížnosti poukazuje na zásadu právní jistoty (jejíž součástí je legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci), která patří mezi základní principy právního státu, a odkazuje na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo předběžné opatření v obdobné věci nařízeno. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že soudy posuzují každý případ individuálně, přičemž vždy přihlížejí ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem dané věci. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v souvislosti s přezkoumáváním ústavní stížností napadených rozhodnutí posuzoval správnost rozhodování soudů v jiných řízeních, která nejsou ústavní stížností napadena.
Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatel napadl obsahově stejnými ústavními stížnostmi další soudní rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty jiné jeho návrhy na nařízení předběžného opatření, přičemž ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 620/15 byla usnesením ze dne 14.
4. 2015 rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu