Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Škardy, Ing. Mgr. Jaroslava Škardy, Miluše Škardové, Jiřiny Dragounové a Miloslava Škardy, všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2017 č. j. 22 Cdo 3830/2017-404, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017 č. j. 13 Co 373/2014-364 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. dubna 2017 č. j. 13 Co 373/2014-370 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. května 2014 č. j. 9 C 124/2012-281, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Jaroslava Dopity, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují obsah napadených rozhodnutí. Jejich námitky se soustřeďují do dvou okruhů. První okruh tvoří námitky procesního charakteru, kdy pochybení soudů spatřují v tom, že nebyli dostatečně poučeni a že byl nesprávně posouzen primární a eventuální žalobní petit. Okresnímu soudu vytýkají, že vedlejšího účastníka poučil o nutnosti předložit tvrzení a důkazní návrhy k vlastnickému právu k předmětné plošině, a přestože vedlejší účastník řízení toto nedoložil, nevyvodil z toho okresní soud žádné negativní závěry, ale naopak rozhodl v jejich neprospěch.
Na straně druhé se stěžovatelům žádného poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nedostalo, čímž byla narušena rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 1 (pozn. správně odst. 3) Listiny. Dále namítají, že okresní soud vůbec nerozhodl o primárním žalobním petitu, kterým se vedlejší účastník řízení domáhal určení, že věcné břemeno nezbytné cesty vydržel, a bez dalšího rozhodl o petitu sekundárním, jemuž v plném rozsahu vyhověl.
Tato skutečnost měla následně podstatný vliv na rozhodnutí o nákladech řízení, jejichž náhrada byla vedlejšímu účastníkovi řízení přiznána v plném rozsahu. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem okresního soudu, že posouzení vydržení bylo toliko předběžnou otázkou. Tím, že soudy o tomto primárním petitu nerozhodly, upřely stěžovatelům spravedlnost.
6. Druhý okruh námitek se týká porušení práva na ochranu vlastnictví. V této souvislosti stěžovatelé namítají, že soudy nesprávně použily § 1029 odst. 2 obč. zák. Vyslovují přesvědčení, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro omezení jejich vlastnického práva zřízením práva nezbytné cesty. Poukazují na to, že vedlejší účastník řízení není vlastníkem žádné nemovité věci, k jejímuž řádnému užívání by bylo na místě právo nezbytné cesty zřídit. V této souvislosti soudům vytýkají, že nesprávně posoudily charakter předmětné stavby (plošiny s česlemi), jakož i vlastnictví vedlejšího účastníka řízení k této stavbě.
Stěžovatelé zastávají stanovisko, že předmětná plošina je samostatnou věcí, a nikoliv součástí jakékoliv věci hlavní ve smyslu § 505 obč. zák. Podle jejich názoru bylo v době jejího vzniku jejím jediným účelem přemostění náhonu. Následným osazením česlemi se nemohla stát součástí budovy MVE. Právní povaha předmětné plošiny je podle stěžovatelů klíčovou otázkou. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že pro posouzení právního charakteru věci není rozhodující stav v době jejího vzniku, nýbrž je nutno přihlédnout ke skutečnostem pozdějším.
Stěžovatelé se dále domnívají, že vedlejší účastník řízení není výlučným vlastníkem předmětné plošiny. Za stavu, kdy nebyly v průběhu řízení předloženy žádné doklady o tom, kdo a kdy plošinu stavěl, nebylo na místě činit závěr, že vlastníkem je určitá osoba (svědkyně Krausová), která toto o sobě jednostranně prohlašuje.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Namítají-li stěžovatelé, že okresní soud nerozhodl o primárním petitu (určení, že vedlejší účastník řízení věcné břemeno nezbytné cesty vydržel) a bez dalšího rozhodl o petitu sekundárním (zřízení nezbytné cesty), přehlížejí, že žalobou, která určovala předmět řízení, změněnou se souhlasem okresního soudu (viz usnesení ze dne 25. 6. 2012 č. j. 9 C 124/2012-37 a usnesení ze dne 14. 5. 2014 č. j. 9 C 124/2012-297 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2014 č. j. 9 C 124/2012-312, která se nacházejí ve spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 124/2012 vyžádaném Ústavním soudem), se vedlejší účastník řízení primárně domáhal zřízení práva chůze a jízdy a teprve pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, navrhl in eventum jeho vydržení.
Uvedené pořadí návrhů bylo vedlejším účastníkem řízení, resp. jeho tehdejší právní zástupkyní, výslovně potvrzeno při jednání u okresního soudu konaného dne 14. 5. 2014 (viz č. l. 274 vyžádaného spisu). Z tohoto pohledu jsou závěry soudů o tom, že je-li primárnímu petitu vyhověno, nerozhoduje se o petitu sekundárním (eventuálním), v souladu s judikaturou i právní praxí (viz Nejvyšším soudem citovaná rozhodnutí a odkazy na komentářovou literaturu). Uváděli-li stěžovatelé v této souvislosti, že takový postup (nerozhodnutí o jednom z petitů) má důsledky pro rozhodování o nákladech řízení, Ústavní soud připomíná, že procesní úspěch se určuje ve vztahu k předmětu řízení, což u žalob s eventuálním petitem znamená, že žalobce je procesně úspěšný v případě, že je vyhověno primárnímu petitu, nebo v případě, když je primární petit zamítnut, je vyhověno petitu sekundárnímu.
Z uvedeného vyplývá, že ani v otázce náhrady nákladů řízení není možné spatřovat pochybení obecných soudů.
10. Námitku stěžovatelů ohledně porušení rovnosti stran vinou absence poučení Ústavní soud rovněž neshledává opodstatněnou. Při jednání u okresního soudu konaném dne 31. 8. 2012 byli podle § 118a o. s. ř. poučeni jak vedlejší účastník řízení, tak i stěžovatelé (viz č. l. 60 vyžádaného spisu). Namítali-li stěžovatelé, že vedlejší účastník řízení nedoložil jím označené listinné důkazy k prokázání vlastnictví plošiny s česlemi (např. stavební povolení či kolaudační rozhodnutí), a přesto bylo rozhodnuto v jeho prospěch, Ústavní soud uvádí, že existence vlastnického práva byla prokázána jinými důkazními prostředky (zejména výslechem svědkyně Krausové) a s ohledem na další skutkové okolnosti sporu (např. listinnými důkazy doložený záměr rekonstrukce a znovuobnovení MVE při jejím nabytí svědkyní Krausovou), které okresní soud posuzoval jednotlivě i v celkových souvislostech.
11. Další opakované námitky stěžovatelů (nesprávná aplikace § 1029 odst. 2 obč. zák., nesprávné posouzení charakteru plošiny s česlemi jako součásti nemovité věci či nesprávný závěr soudů o jejím vlastnictví) pak představují pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry, která nedosahuje ústavněprávní roviny. Takto pojatá ústavní stížnost totiž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. S uvedenými námitkami se nadto dostatečně vypořádal Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelů. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání.
Z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu pak v žádném případě neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatelé nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatelé namítají pochybení obecného soudu pouze při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnili, v čem spatřují porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud uzavírá, že soudy si opatřily dostatečné podklady pro skutková zjištění, přičemž z nich následně vyvozené právní závěry nejsou se skutkovými zjištěními v extrémním rozporu. Rovněž odůvodnění soudních rozhodnutí je v souladu s požadavky na jejich kvalitu vyplývajícími z práva na soudní ochranu.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu