Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Tomáše Zvěřiny, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 18 Co 204/2012-272, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 18 Co 204/2012-272, byl výrokem I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v části na určení povinnosti žalovaným platit žalobci (stěžovateli) společně a nerozdílně měsíčně nájemné za období od 19. prosince 2003 do 31. prosince 2006 a ve výši blíže rozepsané ve výroku I., zamítnuta. Výrokem II. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba na určení výše nájemného od 1. ledna 2007 ve výši 10.413 Kč měsíčně, jakož i další požadavky žalobce na určení nájemného za dobu a ve výši specifikované v rozsudku soudu prvního stupně, zamítnuty.
Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze závěrů obsažených stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, jakož i na něj navazujících rozhodnutí, podle nichž lze žalovat na určení jednostranně zvýšeného nájemného od podání žaloby do budoucna, avšak pouze za dobu do 31. prosince 2006. Na základě těchto závěrů mohou obecné soudy rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Soudu prvního stupně vytkl, že se závěry vyplývajícími z výše uvedeného stanoviska a rozhodnutí na něj navazujících důsledně neřídil a nezohlednil, kdy a v jakém rozsahu se žalobce domáhal svého nároku u soudu.
Odvolací soud uvedl, že žalobce se v původní žalobě podané dne 19. prosince 2003 domáhal výslovně zaplacení nájemného za červenec 2003 spolu s poplatkem z prodlení. Až dne 11. října 2007 uplatnil žalobce určovací požadavek, čímž nastaly i hmotněprávní účinky změny žaloby. S ohledem na rámec vymezený Ústavním soudem se ovšem žalobce se svým požadavkem na určení ocitl mimo výše uvedené stanoviskem vytyčené hranice.
5. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti měnícímu výroku odvolacího soudu (výrok I.) totiž bylo přípustné dovolání, o čemž byl stěžovatel odvolacím soudem náležitě poučen, přičemž se nejednalo o dovolání, jehož přípustnost by závisela na uvážení dovolacího soudu, nýbrž bylo přípustné bez dalšího [srov. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012]. Stěžovatel měl tedy před podáním ústavní stížnosti využít nejprve tento mimořádný opravný prostředek. Jestliže tak neučinil, je třeba považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i k výrokům o náhradě nákladů řízení Ústavní soud sice shledává ústavní stížnost přípustnou, avšak považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Samotná ústavněprávní argumentace stěžovatele ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ve vztahu k rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba na určení výše nájemného po 1. lednu 2007, je zcela minimální. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že proti závěrům obecných soudů nemá žádné výhrady, neboť plně korespondují s výše citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 (konkrétně bod 12.).
7. Co se týče výroků o náhradě nákladů řízení, zde Ústavní soud rovněž nedospěl k závěru, že by jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud poukazuje na to, že k posuzování problematiky nákladů řízení přistupuje značně zdrženlivě, přičemž zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Odvolacímu soudu v dané věci nic nebránilo rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznat úspěšným žalovaným náhradu nákladů v plné výši.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, v níž směřovala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu