Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 10. 2018, č.j. 9 C 67/2018-68, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2019, č.j. 18 Co 40/2019-102, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, č.j. 26 Cdo 3146/2019-126, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a SOS dětské vesničky, z.s., se sídlem Strakonická 98, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č.j. 18 Co 40/2019-102, rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým byla uložena povinnost k vyklizení dalším osobám, které se v nemovitosti zdržují, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále rozsudek okresního soudu ve výroku I., kterým bylo rozhodováno o povinnosti stěžovatelky k vyklizení nemovitostí, a ve výroku II. změnil a uložil stěžovatelce předmětnou budovu vyklidit a vyklizenou ji vedlejšímu účastníkovi předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 10. 2019, č.j. 26 Cdo 3146/2019-126, dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není podle § 237 o.s.ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o.s.ř. je odmítl.
5. Rozsudky okresního i krajského soudu jsou podle stěžovatelky zcela nepřezkoumatelné, formalistické a nesplňují elementární nároky práva na soudní ochranu. Soudy dle ní postupovaly svévolným způsobem a na základě nesprávných skutkových zjištění dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení. Stěžovatelka v řízení namítala, že mělo dojít k užití korektivu dobrých mravů a k zamítnutí žaloby. Přestože vznesla námitku rozporu výkonu vlastnického práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy, soudy se touto námitkou nikterak blíže nezabývaly.
Nezabývaly se ani tím, že vedlejší účastník zamezil tomu, aby stěžovatelce byly do pěstounské péče svěřeny další děti, a vytvořil tak situaci, kdy proti vůli stěžovatelky došlo ze zákona k ukončení smlouvy, která by za normálních okolností byla prolongována či byla uzavřena znovu. Soudy podle názoru stěžovatelky neposoudily ani okolnosti na straně vedlejšího účastníka, který by ponecháním stěžovatelky v nemovitosti nebo podepsáním nové dohody a započetím nového pěstounství nijak neutrpěl. Stěžovatelka nesouhlasí také s tím, že soudy neprovedly její účastnický výslech.
12. Pokud jde o účastnický výslech stěžovatelky, který měl být dle jejího tvrzení zaměřen na prokázání skutečnosti, že byla připravena převzít do pěstounské péče další nezletilé a jen z důvodu jednání vedlejšího účastníka k tomu nedošlo, okresní soud jej zamítl se zdůvodněním, že tato skutečnost nemá žádný vliv na posouzení řešené právní otázky, zda je stěžovatelka povinna vyklidit dům ve vlastnictví vedlejšího účastníka. K tomu lze uvést, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní.
Nejsou přitom povinny všechny navrhované důkazy provádět, ale mají vytvořen prostor pro individuální posouzení toho, zda provedení dalších důkazů je či není potřebné pro zjištění skutkového stavu. Důkazní návrh stěžovatelky nebyl ignorován, ale s adekvátním zdůvodněním zamítnut a k pochybení, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tak v tomto směru nedošlo.
13. Není také pravdou, že by se obecné soudy argumentací stěžovatelky dostatečně nezabývaly. Již z naznačené rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se věnovaly jak otázce namítaného rozporu s dobrými mravy, tak tvrzením, že to byl vedlejší účastník, který nynější situaci stěžovatelky zavinil. Uvedly také zcela přiléhavé důvody, proč těmto námitkám nelze přisvědčit. Lze shrnout, že obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Dle krajského soudu provedl okresní soud důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci, ze kterého následně dovodil právní závěry, se kterými se v základu ztotožnil i krajský soud (včetně toho, že postup vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy). Krajský soud však zohlednil, že stěžovatelka v rodinném domě přebývá se dvěma zletilými nesvéprávnými chlapci, o které pečuje. Za odpovídající lhůtu k vyklizení nemovitosti proto považoval lhůtu šesti měsíců od právní moci rozsudku. V této části proto rozsudek okresního soudu změnil. V části, kterou byla uložena povinnost k vyklizení dalším osobám, které se v nemovitosti zdržují, krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, neboť vedlejší účastník vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, s čímž stěžovatelka souhlasila.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněnou otázku, zda ze strany vedlejšího účastníka jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, vyřešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkázal na závěr stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, dle kterého skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) nebo i zamítnutím žaloby.
Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Dle Nejvyššího soudu se krajský soud otázkou aplikace korektivu dobrých mravů zabýval, vzal přitom v úvahu i okolnosti zdůrazňované stěžovatelkou (její sociální poměry, péči o dva již zletilé nesvéprávné chlapce) a zohlednil je při určení lhůty k vyklizení nemovitosti. Současně Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že užívání nemovitosti ve vlastnictví vedlejšího účastníka je vázáno na trvání pěstounské péče a že pěstounská péče u nejmladšího z dětí, které jí bylo svěřeno, zanikne dne 8.
2. 2016, přičemž nemohla spoléhat na to, že s ní bude uzavřena nová dohoda o výkonu pěstounské péče. Důvody, pro které jí nebyly svěřeny do pěstounské péče další děti, i kdyby byly zjištěny, ani okolnost, že si dosud nezajistila jiné bydlení, nelze dle Nejvyššího soudu klást k tíži vedlejšího účastníka (užíváním jeho nemovitosti bez právního důvodu). Také úvahu krajského soudu o prodloužení lhůty k vyklizení nemovitosti Nejvyšší soud považoval za odpovídající zjištěným skutečnostem. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu