Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Svatoše, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1178/2023-315 ze dne 8. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodoval Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání statutárního města H., vedlejšího účastníka řízení, kterým se domáhal jednak zrušení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 10 C 315/2017-228 ze dne 18. 2. 2021, jímž tento soud vyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nemajetkové újmy na zdraví způsobené pádem stěžovatele na pozemní komunikaci ve vlastnictví vedlejšího účastníka, jednak zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 133/2021-268 ze dne 28. 6. 2021, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 21 Co 133/2021-273 ze dne 3. 8. 2021, který rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ve věci rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia nyní napadeným rozsudkem tak, že dovolání vedlejšího účastníka vyhověl a rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 7 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle stěžovatelova názoru nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, zejména závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11
ze dne 5. 12. 2012 a nálezu
sp. zn. I. ÚS 2315/15
ze dne 12. 4. 2016. Podle názoru stěžovatele jde výklad § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, učiněný Nejvyšším soudem zcela proti smyslu a účelu tohoto zákona. Zakládá navíc zcela neodůvodněnou nerovnost mezi ním jakožto uživatelem komunikace a vedlejším účastníkem jakožto vlastníkem pozemní komunikace.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04
ze dne 28. 4. 2004). K jejímu věcnému posouzení proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
5. Důvodem tohoto postupu je i to, že Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán teprve k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Zároveň, pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního (či dokonce protiústavního) stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí.
6. Ústavní soud je tedy v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o tzv. rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06
ze dne 30. 3. 2006, usnesení
sp. zn. III. ÚS 1692/08
ze dne 22. 7. 2008, usnesení
sp. zn. I. ÚS 4033/12
ze dne 7. 11. 2012 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 1503/13
ze dne 28. 8. 2013).
7. Na tomto místě je nutno doplnit i to, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury zdejšího soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. z mnoha např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11
ze dne 16. 2. 2011 či usnesení
sp. zn. III. ÚS 1688/18
ze dne 26. 6. 2018).
8. V nyní posuzované věci stěžovatel napadl ústavní stížností kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení okresnímu soudu. Řízení ve věci stěžovatele proto doposud neskončilo. Námitky, které stěžovatel předložil, bude moci uplatnit i proti konečnému rozhodnutí ve věci (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1200/23
ze dne 20. 3. 2024, kde stěžovatelka uplatnila námitky vztahující se ke kasačnímu rozhodnutí i proti rozhodnutí konečnému; soud jejímu odůvodněnému návrhu vyhověl a i kasační rozhodnutí dovolací soudu zrušil). Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Konečně, přípustnost ústavní stížnosti v posuzované věci nemůže založit ani postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud totiž konstatuje, že naplnění předpokladů pro přípustnost stěžovatelova návrhu podle tohoto ustanovení neshledal a sám stěžovatel ani žádné takové okolnosti ve svém návrhu netvrdí.
10. Vzhledem k výše uvedenému proto soudkyně zpravodajka stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka