Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Šafáře, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2023 č. j. 13 VSOL 335/2018-69, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Smrčka a Kubálek v. o. s., sídlem Opatovická 159/17, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na řádný proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 18 ICm 2686/2022-39 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala určení, že pohledávka stěžovatele (jako žalovaného) přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Mgr. Danuše Korczyńské (dále jen "dlužnice"), vedeného krajským soudem pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018, přihláškou pod č. P38 v celkové výši 32 210,20 Kč není po právu (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a současně zamítl stěžovatelův návrh na přerušení řízení (výrok III).
3. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že pohledávky přihlášené stěžovatelem do insolvenčního řízení přihláškou evidovanou pod č. P38 z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 19 577,80 Kč přiznané rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017 č. j. 47 Cm 368/2013-243, ve výši 9 510,60 Kč z titulu náhrady nákladů odvolacího řízení přiznané rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018 č. j. 5 Cmo 299/2017-319 a ve výši 3 121,80 Kč z titulu náhrady nákladů dovolacího řízení přiznané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 č. j. 27 Cdo 456/2019-398 nejsou po právu (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 709 Kč (výrok II).
4. Předmětem sporu bylo, zda dlužnice vystupovala v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 368/2013 sama za sebe anebo jako osoba spravující dědictví po zůstaviteli Mgr. Leonardovi Korczyňském, a tudíž zda pohledávky stěžovatele (z titulu náhrady nákladů řízení) jdou k tíži dlužnice anebo k tíži dědické podstaty. Krajský soud vzhledem k výsledku původního řízení shledal, že byla žaloba podána "zbytečně" (protože zejména nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva zůstavitele k blíže specifikovaným cenným papírům), a proto nelze mít za to, že by se předmět sporu týkal spravovaného dědictví a že by řízení bylo vedeno o majetku, který by spadal do dědické podstaty.
Nadto dlužnice vyvoláním sporu překročila rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou a rovněž rámec oprávnění, které jí bylo svěřeno pravomocnými usneseními dědického soudu. Oproti tomu vrchní soud považoval za rozhodující, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v původním řízení rozhodly rozsudky, jež nabyly právní moci, o žalobě, kterou považovaly za žalobu správkyně dědictví (namísto toho, aby řízení zastavily pro nedostatek podmínky řízení), neboť tak pravomocně vyřešily, že žaloba představovala úkon v rámci obvyklého hospodaření, a tedy šlo o žalobu podanou správcem dědictví na účet dědické podstaty.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že vrchní soud vyšel ze skutkového závěru, ke kterému krajský soud nedospěl a který je v rozporu s obsahem spisu, konkrétně že soudy projednaly žalobu dlužnice jako žalobu správkyně dědictví. Následně nesprávně usoudil, že byla-li žaloba věcně projednána, dospěly soudy k závěru, že žaloba nevybočuje z mezí obvyklého hospodaření. Ve skutečnosti Městský soud v Praze dovodil, že dlužnice je legitimována k podání žaloby, protože je jednak dědičkou, jednak správkyní dědické podstaty, a stejně tak s dlužnicí jednal i Vrchní soud v Praze. Otázku, zda je dlužnice oprávněna vést řízení jako správkyně dědictví (s ohledem na nedostatek souhlasu dědického soudu a ostatních dědiců se zahájením a vedením řízení), tyto soudy neřešily a z jejich mlčení nelze vyvodit, že by souhlas soudu nebyl potřebný, ale pouze to, že když v řízení dluženice současně vystupovala jako dědička, bylo možno žalobu věcně projednat. Odvolávaje se na judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], považuje stěžovatel za nepřípustné, aby odvolací soud vyvozoval skutkové závěry, ke kterým nedospěl soud prvního stupně, aniž by sám potřebné důkazy provedl.
6. Podle stěžovatele je zřejmé, že dlužnice podala žalobu a vedla řízení mimo rámec správy dědictví, neboť jeho předmětem byl majetek, který nebyl a nemohl být součástí dědické podstaty, a k vedení řízení neměla souhlas dědického soudu a ostatních dědiců [§ 175r odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), § 480a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], přičemž není přípustné, aby spor vedený o majetek, který nespadá do dědické podstaty, ve svém důsledku zatížil dědickou podstatu jen proto, že osoba, která takový spor vedla, je současně správcem dědictví. Podle stěžovatele je třeba postupovat podle § 33 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam.
7. Dále je třeba, jak stěžovatel uvádí, respektovat, že výroky soudů v předcházejícím řízení, které jsou jedinou závaznou částí rozhodnutí (§ 159a o. s. ř.), byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, která stíhá dlužnici, nikoliv dědickou podstatu, a byla-li dlužnice označeno dovětkem "správkyně dědictví", podle judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 692/2017) i Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 29. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1809/21 ) uvedení funkce správce dědictví není součástí označení účastníka řízení. Závěrem stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že se logickým způsobem nevypořádal se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, a že jeho myšlenkové konstrukce jsou neadekvátní, neboť vybočují z jeho rozhodovací praxe, jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nerespektují znění zákona a neobstojí z pohledu prosté logiky.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek neměl k dispozici.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel podává svou ústavní stížnost proti soudnímu rozhodnutí vydanému v incidenčním sporu, jehož předmětem bylo určení (ne)existence jeho pohledávky ve výši 32 210,20 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
11. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). V ústavní stížnosti je totiž primárně vytýkáno vrchnímu soudu nesprávné právní posouzení věci, a to s argumentací opírající se především o úvahy krajského soudu, s nimiž se vrchní soud neztotožnil, přičemž v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, co ho k takovému stanovisku vedlo, tedy že otázku, zda "žaloba představovala úkon v rámci obvyklého hospodaření a šlo tedy o žalobu podávanou správcem dědictví na účet dědické podstaty", již byla vyřešena v původním řízení kladně, když Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze žalobu dlužnice věcně projednaly a (pravomocně) o ní rozhodly (a když s ohledem na princip právní jistoty ji nelze ex post znovu posuzovat v incidenčním sporu).
Vzhledem k tomu, že správnost právního posouzení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, nemůže námitka v tomto ohledu vznesená opodstatněnost ústavní stížnosti založit, a to ani tam, kde by o bagatelní věc nešlo.
12. Namítá-li stěžovatelka, že vrchní soud, aniž by provedl dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému závěru než krajský soud (tedy že žaloba dlužnice byla projednána jako žaloba správce dědictví), Ústavní soud připomíná, že krajský soud dospěl k právnímu (nikoliv skutkovému) závěru, že se předmět sporu netýkal spravovaného dědictví, neboť žaloba byla podána "zbytečně", eventuálně i nad rámec obvyklého hospodaření bez souhlasu dědiců a svolení soudu. Vrchní soud pak konstatoval, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze považovaly žalobu, kterou dlužnice podala, za žalobu správce dědictví.
Podle názoru Ústavního soudu tak kolize mezi skutkovými závěry krajského a vrchního soudu nevznikla, resp. vzniknout nemohla; ostatně i závěr vrchního soudu je výsledkem především právního posouzení obsahu rozhodnutí vydaných v původním řízení. Vzhledem k tomu, že dlužnice se předmětnou žalobou domáhala mj. vydání cenných papírů do dědické podstaty, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze legitimaci dlužnice vyvozovaly i z toho, že je správkyní dědictví, jak sám stěžovatel zmiňuje, a také dlužnici ve svých rozhodnutích jako správkyni dědictví označily (v tomto ohledu není podstatné, že to z právního hlediska nebylo třeba), nejeví se daný závěr vrchního soudu jako nějak nepřiměřený (natož pak tzv. extrémní).
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu