Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Olgy Štantejské a Vlastimila Štantejského, obou zastoupených Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 25 Cdo 3419/2023-178 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. června 2023 č. j. 18 Co 65/2023-136, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Petra Teplého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 214 C 9/2021 se podává, že vedlejší účastník od stěžovatelů - matky a bratra jeho přítelkyně - koupil podle smlouvy ze dne 21. 4. 2020 rodinný dům. Vedlejší účastník se poté dne 27. 8. 2021 žalobou domáhal po stěžovatelích zaplacení 276 805 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně jako smluvní pokuty za nesplnění povinnosti stěžovatele si po prodeji domu odhlásit tamní místo podnikání.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022 č. j. 214 C 9/2021-104 mimo jiné žalobu zamítl, na nákladech řízení uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům 133 828,40 Kč a stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi 13 088,40 Kč. Okresní soud shledal ujednání o smluvní pokutě platným, avšak výkon práva na její zaplacení již odporuje dobrým mravům. Stěžovatelé a vedlejší účastník jsou vůči sobě v poměru podobnému rodinnému, všichni žili v jednom domě a stěžovatelka své dceři a jejímu partnerovi, vedlejšímu účastníkovi, nezabraňovala užívání většího podílu, než který jim náležel. Vedlejšímu účastníkovi porušením povinnosti stěžovatele nevznikla žádná újma, a není tak naplněna kompenzační funkce smluvní pokuty. Zajišťuje toliko funkci sankční, u které soud zohlednil, že její vymáhání je vůči stěžovatelům bezohledné.
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně 50 000 Kč s příslušenstvím a dále zaplatit mu 61 883,70 Kč za náklady řízení v prvním stupni a 23 209,20 Kč za odvolací řízení. Krajský soud vyšel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 k oprávnění soudu snížit smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž shledal (obdobně jako okresní soud), že smluvní pokuta plnila jen sankční funkci. Z téhož důvodu však výkon práva na zaplacení pokuty nebyl v rozporu s dobrými mravy jako celek, a proto její výši snížil na 50 000 Kč. Základ pro tuto úvahu nalezl v průběhu jednání před okresním soudem, protože sami stěžovatelé tehdy považovali tuto částku za přiměřenou při vyjednávání o možném mimosoudním řešením věci.
5. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., protože vedlejší účastník prokázal základ nároku, avšak jeho výše závisela na úvaze soudu. Jako hodnotu sporu určil 50 000 Kč (výše přiznané částky). Konečně krajský soud poučil účastníky řízení, že napadený rozsudek lze v celém rozsahu napadnout dovoláním.
6. Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože jím napadená část rozsudku krajského soudu se týká věci, jejíž hodnota nepřekračuje hodnotu tzv. bagatelnosti.
7. Stěžovatelé tvrdí, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty vedlejším účastníkem vůči nim je nepřiměřené. Porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti odhlásit sídlo podnikání pro vedlejšího účastníka nemělo žádný význam. Nešlo například o povinnost vyklidit nebo předat dům. Vedlejší účastník si ze stěžovatelů udělal "dojnou krávu", což je nepřijatelné "v rámci širší rodiny". Krajský soud svým rozhodnutím dezinterpretoval návrh stěžovatelů na smírné řešení; 50 000 Kč navrhovali jako částku, kterou by byli ochotni akceptovat před prvním jednáním, protože nyní jde i o úroky z prodlení a náklady řízení. Dále stěžovatelé nesouhlasí se svou povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud měl rozhodnout podle § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoli odst. 3 téhož ustanovení, jinak "fakticky pardonoval uplatnění excesivní žaloby" vedlejším účastníkem. Stěžovatelé k tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495). Stěžovatelé též upozorňují, že lhůta k ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu je zachována, protože krajský soud účastníky nesprávně poučil o přípustnosti dovolání.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelé vyčerpali dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost je též jako celek včasná. Nejvyšší soud sice dovolání stěžovatelů odmítl z důvodu nezávisejícím na jeho uvážení, což opodstatňuje počítání lhůty k podání ústavní stížnosti proti přecházejícím rozhodnutím již od jejich doručení. Protože však krajský soud účastníky řízení chybně poučil o přípustnosti dovolání v rozsahu částečné tzv. bagatelnosti napadeného rozsudku, počítá se tato lhůta v celém rozsahu od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu [viz nálezy ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) či ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733)].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelé namítají nepřiměřené důsledky vyhovění žalobě vedlejšího účastníka na zaplacení smluvní pokuty. V tomto kontextu Ústavní soud vychází ze své ustálené judikatury o povinnosti soudce hledat v každé věci spravedlivé řešení. Fakta každého případu jsou jedinečná a je nezbytné vycházet z jeho individuálních okolností, a to i když specifické skutečnosti mohou být složité a netypické. To totiž nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Součástí práva na řádně vedené soudní řízení je návaznost mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, a povinnost soudů nalézat právo neznamená respektovat pouze výslovné pokyny zákona, nýbrž též zjišťovat, co je právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních ústavních zásad.
Právo (včetně jeho teorie) má totiž sloužit k hledání spravedlivých řešení společenských konfliktů, má představovat předvídatelný systém pravidel chování a nesmí se pro některé stávat účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod [viz např. nálezy ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07
(N 119/57 SbNU 467), ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1250/20
(N 43/105 SbNU 16) či ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2883/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. V nyní posuzované věci obecné soudy nepřehlédly její specifické okolnosti, na které stěžovatelé poukazují. Také krajský soud v napadeném rozsudku zohlednil, že smluvní pokutou zajištěná povinnost stěžovatelů byla v podstatě jen "formální", bez žádných konkrétních nepříznivých důsledků pro vedlejšího účastníka. Proto ostatně výši smluvní pokuty snížil na cca jednu pětinu, ač byla jinak v požadované výši po právu. Krajský soud vyšel zejména z rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, v němž Nejvyšší soud přijal tezi, že u smluvní pokuty je soud oprávněn zkoumat přiměřenost či spravedlivost jejího uplatnění za zohlednění širokého rozsahu konkrétních okolností.
12. Je pravdou, že právní úprava krajskému soudu nebránila snížit smluvní pokutu ještě více, či dokonce žalobu vedlejšího účastníka zamítnout. Podle stěžovatelů měl krajský soud k jejich prospěchu zohlednit okolnosti svědčící o šikanózním výkonu práva vedlejšího účastníka, spočívající zejména v nízkém významu utvrzené povinnosti a absenci újmy vedlejšího účastníka z jejího porušení. Ústavní soud po prostudování okolností věci vyplývajících ze spisu shledal, že argumentace stěžovatelů postrádá náležitý ústavněprávní rozměr a napadený rozsudek krajského soudu lze akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud uznává, že okolnosti nyní posuzované věci naznačují, že žalobní požadavek vedlejšího účastníka na zaplacení smluvní pokuty vůči stěžovatelům mohl být nespravedlivý, protože smluvní pokutou utvrzená povinnost spočívající v odhlášení z adresy prodaného domu je ryze formální a důsledky porušení této povinnosti byly pro vedlejšího účastníka zanedbatelné. Jak se však podává i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (viz body 59 a 60), funkcí smluvní pokuty není vždy jen kompenzovat vzniklou újmu. Vznik újmy z porušení utvrzené povinnosti ani vždy nemusí být podmínkou oprávněnosti smluvní pokuty, respektive nároku z ní. Ústavní soud se proto zaměřil i na další okolnosti věci.
14. Vyšlo najevo, že vedlejší účastník se nepodílel na přípravě znění ujednání o smluvní pokutě, protože smluvní dokumentaci připravovala advokátní kancelář spolupracující s realitní kanceláří, na kterou se obrátili stěžovatelé jako kupující (č. l. 61). Též zástupkyně realitní kanceláře potvrdila, že daná smluvní pokuta se v praxi běžně v kupních smlouvách objevuje (č. l. 62). Nejde tedy o situaci, kdy by vedlejší účastník na stěžovatele "narafičil" skrytou či nepředvídatelnou smluvní pokutu. Jistou pozornost si zasluhují okolnosti snahy stěžovatele o splnění povinnosti odhlásit si adresu prodaného domu jako sídlo podnikání.
Rovněž zde však vyšlo najevo, že přestože v tehdejší době platila covidová omezení, odhlášení sídla podnikání nebylo žádnou nepřekonatelnou překážkou, protože je bylo možné učinit dálkově (č. l. 37). Stěžovatel ostatně vedlejšího účastníka podle všeho například ani nekontaktoval s tím, že povinnost podle smlouvy nemůže z určitých důvodů splnit. Z toho je pro Ústavní soud patrná určitá lhostejnost stěžovatele vůči utvrzené povinnosti.
15. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že nyní posuzovanou věc doprovází natolik výjimečné či naléhavé okolnosti, aby opodstatnily hlubší revizi závěrů krajského soudu o moderaci smluvní pokuty. Snížení požadované částky na jednu pětinu je ve světle těchto okolností přiměřené. Krajský soud stěžovateli tvrzené okolnosti náležitě zohlednil a v jejich prospěch nárok na smluvní pokutu významně snížil. Slovy shora formulovaných východisek pro uplatnění požadavku na hledání spravedlivého řešení, ve věci nevyšlo najevo, že posuzovaná smluvní pokuta je pro vedlejšího účastníka jednoznačně účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod. Obecné soudy tak dostály své povinnosti hledat v této věci její spravedlivé řešení.
16. Jde-li o výši přiznané částky, Ústavní soud jí akceptuje právě jako projev snahy o nalezení spravedlivého řešení jako rovnováhy mezi oprávněnými zájmy vedlejšího účastníka a stěžovatelů. Stěžovatelé částku 50 000 Kč v řízení zmiňovali opakovaně, a to při prvním (č. l. 36) i druhém jednání (č. l. 62). Vyšel-li z ní krajský soud při moderaci smluvní pokuty, považuje to Ústavní soud za adekvátní.
17. Jde-li dále o náklady řízení, použití pravidla plné náhrady nákladů při částečném úspěchu vedlejšího účastníka považuje Ústavní soud za výstižné; okolnosti nyní posuzované věci odpovídají jedné z hypotéz dotčeného pravidla, tedy že vedlejší účastník byl částečně úspěšný a výše plnění závisela na úvaze soudu. Nadto nelze stěžovatelům přisvědčit, že krajský soud "pardonoval" uplatnění vyšší částky vedlejším účastníkem, protože při určení výše nákladů vycházel u tarifní hodnoty z částky přiznané, nikoli žalobou požadované. Odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 2881/12 je nepřiléhavý, protože v tehdejší věci šlo o zamítnutí více než 99 % požadované částky. V nyní posuzované věci ani nemohlo jít o zjevné nadsazení nároku ve smyslu uvedeného nálezu, protože vedlejší účastník zde svůj nárok vyčíslil podle jasně daného ujednaného mechanismu výpočtu smluvní pokuty. O exces či svévoli proto v nyní posuzované věci nejde.
18. Konečně, jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v něm Ústavní soud žádné tzv. kvalifikované vady neshledal, protože Nejvyšší soud zde řádně identifikoval dovoláním napadenou část rozsudku městského soudu v tzv. bagatelní výši a z téhož důvodu dovolání tzv. ze zákona odmítl. Ani stěžovatelé ostatně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné námitky neuplatňují.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu