Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Josefa Šolleho, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 117/2011-40 ze dne 26. června 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 32 C 70/2011-34 ze dne 11. července 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podanou dne 2. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich mu usnesením Městského soudu v Praze nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a usnesením Vrchního soudu v Praze bylo k jeho odvolání usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Podle stěžovatele v nich jde o porušení jeho práv podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel rekapituluje, že se domáhal zadostiučinění ve výši 50.000 Kč za své nezákonné věznění. V tomto řízení byl vyzván k zaplacení soudního poplatku a v návaznosti na to "požádal o osvobození" od poplatku podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Má za to, že jde o podobný problém, jako byl řešen nálezem
sp. zn. I. ÚS 539/06
(N 131/46 SbNU 230).
3. Ústavní soud ve své činnosti setrvale zdůrazňuje subsidiaritu řízení o ústavní stížnosti s ohledem na to, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky). S ohledem na to Ústavní soud zásadně přezkoumává toliko rozhodnutí konečná.
4. V posuzovaném případě stěžovatel ovšem nenapadá rozhodnutí, kterým by řízení bylo ukončeno. S ohledem na obsah jeho námitek dokonce napadá rozhodnutí, která neměla být podle jeho mínění v jeho věci vůbec vydána. Ostatně právní názor obsažený v nálezu
sp. zn. I. ÚS 539/06
se vztahuje právě až na situaci konečného rozhodnutí, konkrétně usnesení o zastavení řízení, resp. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo toto usnesení k odvolání potvrzeno. O to však v daném případě nejde.
5. Lze proto uzavřít, že stěžovateli i po vydání napadeného rozhodnutí zůstaly otevřeny procesní prostředky k ochraně jeho práva. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že by v řízení o nich docházelo k průtahům, anebo že by podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy. Ústavní soud tedy nezjistil, že by byly dány důvody pro přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
6. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj