Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 12. 2008 č.j. 14 To 307/2008-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, tvrdíce, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl.
4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Svou ústavní stížnost opíral také o § 75 zákona o Ústavním soudu, neboť měl za to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a dále měl za to, že v řízení dochází ke značným průtahům, z nichž mu vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Z výše uvedených důvodů stěžovatel závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a on byl propuštěn z vazby na svobodu. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, že dne 1.
8. 2008 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve spojení s § 143 trestního zákona a dále dne 7. 11. 2008 pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.
8. 2008, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2008, bylo rozhodnuto o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Dne 23. 10. 2008 rozhodlo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích o tom, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě, když důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu odpadl. Následně dne 19. 11. 2008 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu, o níž rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 5.
12. 2008, č. j. 7 Nt 421/2008-19 tak, že ji zamítl. Současně vyslovil, že vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají u stěžovatele i nadále. Soud dále dle § 73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu nepřijal nabídky záruk M. B. a manželů P. a M. B., jakož i nabídku písemného slibu stěžovatele. Dle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata ani nabídka peněžité záruky ve výši 20.000,- Kč, učiněná bratrem stěžovatele M. B. Okresní soud v Českých Budějovicích uvedené instituty shledal zcela nedostatečnými k nahrazení vazebních důvodů.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě stížnost, která byla Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 29. 12. 2008, č. j. 14 To 307/2008-64, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel napadl posledně zmíněné rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž podrobně popsal vývoj případu, zejména však téměř doslovně přepsal obsah své stížnosti ze dne 11. 12. 2008 směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Nt 421/2008 ze dne 5. 12. 2008, jakož i jejího doplnění datovaného dne 17. 12. 2008. K samotnému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pouze uvedl, že jím byl "porušen zákon v jeho neprospěch, a to ve vztahu k ustanovení § 2 tr.
ř. v celém jeho rozsahu, v němž jsou upraveny základní zásady trestního řízení", přičemž odkázal konkrétně na ustanovení § 2 odst. 2 a 4 trestního řádu. V této souvislosti také vyjádřil přesvědčení, že je ve vazbě držen neoprávněně a je tudíž nepřípustně omezován nad míru stanovenou zákonem. Své podání stěžovatel uzavřel obsáhlým výčtem ustanovení Listiny a Ústavy, jež měly být podle jeho názoru v daném případě porušeny. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit.
Stěžovatel v posuzované věci směřoval ústavní stížnost toliko proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než se zaměřit na otázku, zda v této fázi trestního řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele. Předchozí vazební rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel nenavrhoval, nebyl Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Nicméně Ústavní soud je dále nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ve vztahu k napadenému rozhodnutí jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Po obsahové stránce se skládá především z rekapitulace řízení a téměř doslovného znění obsahu opravného prostředku podaného stěžovatelem v předchozím řízení, na jehož základě bylo rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře posléze vydáno, aniž by argumentace v něm obsažená byla jakkoliv vztažena k předmětnému rozhodnutí. Naopak ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel odůvodnil ústavní stížnost pouze obecným tvrzením, že jím byl "porušen zákon v jeho neprospěch". V čem konkrétně namítané porušení zákona stěžovatel spatřoval, již neuvedl.
Dále zde byly citovány některé články Ústavy a Listiny, avšak šlo o pouhou citaci těchto právních textů opět bez jakékoliv bližší konkretizace. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním civilních soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace.
Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl.
91 Ústavy), jenž není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však ústavní stížnost založena na citaci podání stěžovatele učiněném v řízení před obecnými soudy, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
Ústavní soud i přes uvedené skutečnosti posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadené rozhodnutí a vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. V daném případě se především jednalo o posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí ústavnosti tím, že na jeho základě je stěžovatel omezen na svobodě z důvodů, nebo způsobem, který zákon nepřipouští (čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny). Listina ve svém čl. 8 odst. 2 zaručuje, že nikdo nebude zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
V případě rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, které je rozhodnutím o vazbě v širším smyslu, to znamená, že obecné soudy musí postupovat přísně uvnitř mezí těch ustanovení trestního řádu, která typově vymezují vazební důvod, pro nějž byla vazba uvalena a která stanoví podmínky pokračování vazby, přičemž je nutno rovněž dostát požadavkům odvozeným z čl. 36 odst. 1 Listiny. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Do těchto úvah a rozhodnutí je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. K podobnému závěru však Ústavní soud v daném případě nedospěl. Z napadeného usnesení, resp. jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně, je patrné, že obecné soudy velmi pečlivě zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, které je vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a) a c).
Podrobně se zabývaly i nabízenými instituty v podobě záruky důvěryhodných osob (příbuzných stěžovatele), peněžité záruky i písemným slibem stěžovatele, které shodně označily za natolik nedostatečné, že nemohou být adekvátním prostředkem k náhradě shledaných důvodů vazby. Své stanovisko v této věci také přezkoumatelným způsobem odůvodnily, čímž dostály i požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovateli byla dána možnost se ke všem zkoumaným skutečnostem vyjádřit při jeho osobním slyšení u soudu dne 2.
12.
2008. Ve světle těchto skutečností nemá tedy Ústavní soud nic, co by postupu obecných soudů vytkl. V podrobnostech proto dále odkazuje na vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud se jedná o poukaz stěžovatele na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, je nutné poznamenat, že je v daných souvislostech nepřípadný. Ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona vymezuje okolnosti, které mají za následek odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Jedná se o situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 2 uvedeného zákona představuje výjimku z této zásady a jeho aplikace přichází v úvahu pouze pokud se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou. Nicméně v posuzované věci z hlediska vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva lze podanou ústavní stížnost považovat naopak za přípustnou, neboť posledním prostředkem k ochraně práva podle citovaného ustanovení bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29.
12. 2008, č. j. 14 To 307/2008-64. Zákonná podmínka pro aplikaci zmíněného ustanovení v dané věci tak není splněna. Ústavní soud k tomu na okraj ještě dodává, že jednotlivé výjimky stanovené v písm. a) a b) citovaného ustanovení jsou spojeny s odlišnými stadii řízení před orgány veřejné moci. Z hlediska jejich podstaty je proto nelze užít současně, jak to požadoval stěžovatel. Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík předseda senátu