Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II.ÚS 434/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. P. J., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 4. února 2004, sp. zn. 40 Co 1345/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 8 C 57/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 4. února 2004, sp. zn. 40 Co 1345/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 8 C 57/2001. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a žalovaný (stěžovatel) byl uznán povinným k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl ohledně hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným v rozsudku ze dne 22. února 2001, č. j. 22 Cdo 2244/99-270. Tímto rozsudkem byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů, která předcházela ústavní stížností napadeným rozhodnutím, a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu, ani z hodnoty vypořádacího podílu podle ustanovení § 233 odst. 3 obchodního zákoníku.
Jde totiž o majetková práva, jejichž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, to je cenou, kterou by bylo možno za převod v rozhodné době a místě dosáhnout, přičemž musí jít o hodnotu ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru Nejvyššího soudu ČR, podle kterého jde i při vypořádání práv a povinností k družstevnímu bytu o majetkové právo, jehož cena se pro tyto účely rozumí cenou obvyklou, kterou by bylo možno za převod v rozhodné době a místě dosáhnout. Stěžovatel namítal, že pokud by uvedený názor Nejvyššího soudu existoval již v době rozhodování o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v letech 1991 - 1999, zachoval by se jiným způsobem, a sice tak, že by přerušil práci u zaměstnavatele, který mu poskytl stabilizační půjčku a zajistil si přiměřený podnájem, neboť stabilizační byt by byl nucen vrátit.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření účastníka řízení setrval na svém právním posouzení věci, přičemž vyjádřil přesvědčení, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávní roviny. K argumentaci stěžovatele ohledně posuzování hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu zaujal názor Nejvyšší soud, jenž předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil, a věc mu vrátil s výše uvedeným právním názorem. Jeho právní názor je pro soudy nižších stupňů závazný.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z výše uvedeného hlediska přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost stěžovatele, která se ústavněprávními aspekty napadeného rozhodnutí zabývala velice stručně, ponejvíce polemizovala s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2001, č. j. 22 Cdo 2244/99-270, podle něhož se v případě vypořádání práv a povinností k družstevnímu bytu stanoví cena bytu cenou obvyklou, kterou by bylo možno za převod v rozhodné době a místě dosáhnout. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že uvedený závěr je ústavně konformní a nelze v něm spatřovat porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod.
Ústavní soud si je vědom rozdílného posuzování dané otázky v minulosti. Na straně jedné existují rozhodnutí, podle nichž v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu, protože možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit.
Na straně druhé judikatura Nejvyššího soudu, kterou i Ústavní soud považuje za ústavně konformní, upřednostňuje hodnotu členského podílu v družstvu stanovenou tržně, resp. cenou obvyklou, zdůrazňujíc, že při stanovení hodnoty, které se dostává účastníku řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů), nelze vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Ve vztahu k bytovému družstvu je majetková hodnota členství v družstvu (hodnota členských práv a povinností) sice dána hodnotou vypořádacího podílu, který se stanoví postupem podle ustanovení § 233 obchodního zákoníku, avšak při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (resp. dnes společného jmění) se hodnota vypořádacího podílu vytváří na základě nabídky a poptávky, tedy se oceňuje tržně.
Tržní hodnotou členského podílu v bytovém družstvu je pak cena, za kterou je možné v konkrétním čase a místě nabýt členská práva a povinnosti k bytu srovnatelné velikosti, vybavení, polohy apod., nikoliv cena samotného bytu, určená nákladovou metodou. Tento výklad považuje Ústavní soud za správný, neboť je nepochybné, že členství v družstvu, které představuje souhrn členských práv a povinností, má majetkovou hodnotu. Bylo by nespravedlivé ve vztahu k manželovi, který se nestal výlučným členem družstva po zániku společného členství, aby mu bylo přiznáno vypořádání pouze ve výši zůstatkové hodnoty.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu