Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Dagmar Lastoveckou o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s. r. o. se sídlem Praha 5, Radlická 49, právně nezastoupené, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2012 č. j. 68 Co 317/2012-243 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 6. 2012 č. j. 7 C 206/2009-234, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena řada jejích základních práv. Současně dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zaplatí stát.
Toto podání však nesplňuje požadavky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§ 34, § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), zejména stěžovatelka není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka se přitom v minulosti již mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a k jejich odstranění byla opakovaně vyzývána s poučením o důsledcích jejich případného neodstranění ve stanovené lhůtě (např. sp. zn. III. ÚS 2341/10
,
,
), jakož i o náležitostech ústavní stížnosti i o dalších předpokladech pro její projednání.
Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného opakovaně i ve věcech stěžovatelky, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto nevyhověl stěžovatelčině žádosti o "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování" ústavní stížnosti a neadresoval jí výzvu k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Z podstaty věci pak nebylo možno vyhovět ani stěžovatelčině návrhu ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj