Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, se sídlem Komenského 6/V, Dačice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 202/2014-28 ze dne 4. 12. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 202/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 89/2013 ze dne 10. 9. 2014, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 8. 10. 2013 č. j. KUJI 68455/2013, sp. zn. OOSČ 648/2013 OOSC/223. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Telči, odboru dopravy, č. j.
MěÚ Telč - 8800/2012/OD ze dne 31. 7. 2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. d), k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 téhož zákona. Uvedených přestupků se měl dopustit tím, že se dne 10. 11. 2012 v 15:20 hod. na pozemní komunikaci č. III/40616 v katastru obce Mrákotín jako řidič motorového vozidla Peugeot 306, registrační značky X, se odmítl na výzvu policisty podrobit odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a současně na výzvu policisty nepředložil ke kontrole řidičský průkaz.
Za to mu byla uložena pokuta 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. V průběhu přestupkového řízení i řízení před soudy stěžovatel namítal, že o předmětném skutku bylo vedeno trestní řízení, které bylo ukončeno odsuzujícím rozhodnutím, takže opětovným projednáním před správními orgány došlo k porušení zásady, podle níž nelze pro tentýž skutek vést další řízení. Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány a krajským soudem však totožnost skutků neshledal.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že se správní soudy v jeho věci nevypořádaly s podanými důkazními návrhy, především návrhem na připojení úplného trestního spisu, který mohl prokázat skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení trestného činu a přestupku ve vzájemné kauzalitě. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ve věcech tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel se domnívá, že předmětnými řízeními, tedy řízením trestním a řízením správním, byla porušena zásada "ne bis in idem", neboť dle jeho názoru trestní řízení absorbovalo všechny skutky, které v souvislosti s dopravní nehodou nastaly. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel přesvědčen o tom, že je trestán za vše, co spáchal a trest přijal jako spravedlivý. Následující správní řízení považuje za nespravedlivé, neboť byl za jeden skutek trestán vícekrát, o čemž svědčí trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel, který mu byl udělen jak v trestním řízení, tak i v řízení správním.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obsah napadeného rozsudku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel kritizuje způsob, jakým Nejvyšší správní soud posoudil uplatnění zásady "ne bis in idem" v souvislosti s uložením sankcí za správní delikt. Z jeho námitek je přitom zřejmé, že stejnou argumentaci uplatnil v kasační stížnosti, a že se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů kasačního soudu a v podstatně tak Ústavní soud staví do role běžné soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva nejprve u Krajského soudu v Brně a poté i u kasačního soudu. Oba soudy se celou věcí náležitě zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž dostatečně objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele za důvodné. Nejvyšší správní soud v rámci řešení dané otázky provedl velmi podrobný rozbor nejen své judikatury, ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z níž mimo jiné vyplývá zákaz stíhání pro druhý trestný čin, pokud je založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Pojem "totožnost skutku" pak vyložil v souladu se závěry trestně právní teorie, na něž odkázal. Pokud porovnáním podstaty skutků, pro něž bylo vedeno přestupkové řízení, a skutku, v důsledku něhož byl stěžovatel pravomocně odsouzen v trestním řízení, neshledal, že by skutky posuzované v přestupkovém řízení byly totožné se skutkem, o němž rozhodoval trestní soud, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout.
Podstatou skutků projednávaných ve správním řízení je jednání stěžovatele spočívající v odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve [viz § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu] a v nepředložení řidičského průkazu ke kontrole (viz § 6 odst. 12 stejného zákona), zatímco trestní řízení bylo vedeno pro skutek, založený na tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, řízení nezvládl a havaroval. Z toho je zřejmé, že skutková podstata přečinu a přestupku se nepřekrývá ani není jedna obsažena v druhé. Jak příhodně uvedl Nejvyšší správní soud, popsaným jednáním stěžovatel ohrozil zcela rozdílné zájmy, když v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky je objektem zájem na ochraně života nebo zdraví lidí a majetku, v případě přestupků pak zájem na řádném výkonu veřejné správy a respektování autority úřední osoby při výkonu její pravomoci.
Ústavní soud tedy neshledal, že by výklad provedený Nejvyšším správním soudem byl zjevně svévolný či postrádal racionální základ. V podrobnostech proto odkazuje na ústavně konformní odůvodnění napadeného rozsudku.
Nelze přisvědčit ani dalšímu argumentu stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč považoval provedení důkazu trestním spisem Okresního soudu v Jihlavě za nadbytečný. Nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud shledá, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit a jestliže svůj zamítavý postoj odůvodní (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87). Za situace, kdy trestní soud projednával odlišný skutek, což je dostatečně zřejmé z výroku pravomocného trestního příkazu, který je součástí spisového materiálu, není ani dle názoru Ústavního soudu zapotřebí k objasnění otázky totožnosti skutků vyžadovat celý trestní spis. Nejde tak o opomenutý důkaz ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu