Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu na zahájení řízní o ústavní stížnosti R., spol. s r. o., jejímž jménem jednají R, Š,, a S. Š., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 47 Nc 109/2003, a proti blíže nespecifikovanému rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 52/97, takto :
Návrh se odmítá.
Ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2003, stěžovatelka rozvádí argumentaci ohledně urážlivého, diskriminujícího a neprofesionálního jednání JUDr. D. S., samosoudce Městského soudu v Brně, při projednávání věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 17 C 52/97, aniž navrhla, čeho se ve vztahu k označenému rozhodnutí domáhá.
Vzhledem k tomu, že podání nesplňovalo náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (navrhovatelka především nebyla zastoupena advokátem ve smyslu ustanovení § 30 citovaného zákona), vyzval ji Ústavní soud přípisem, doručeným S. Š., jednateli společnosti, oproti podpisu dne 30. 9. 2003, k odstranění vad podání ve lhůtě 15 dnů.
Písemnost doručená Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2003 obsahuje obsáhlejší argumentaci, jež navazuje na první písemnost v této věci, rovněž je přiložena plná moc advokátovi. Návrh obsahuje odkaz na celou řadu ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na nichž byla stěžovatelka (respektive její jednatelé) dotčena v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 17 C 52/97 samosoudcem JUDr. S. (čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl.
7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a 4, čl. 14 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 31, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Stěžovatelka napadá postup soudce v řízení, jež je vedeno v souvislosti se sporem o kupní smlouvu, jejíž je stěžovatelka stranou - například s odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro zahájení řízení podle § 79 odst. 2 občanského soudního řádu, že soud měl odmítnout žalobu jako nedůvodnou, neboť z obsahu jí dodané kopie smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá neplatnost uzavřeného smluvního vztahu ze zákona, nepřítomnost žalobkyně u jednání jako důvod podjatosti soudce aj.
- dále také zmiňuje okolnosti soukromoprávních sporů a řízení v jiných věcech a před jinými soudy. V návrhu dále uvádí, že Ústavní soud všechna její předchozí podání odmítl pro formální nedostatky a že nechce vidět závažná porušení jejích Ústavou zaručených práv a nechce ochranu jejím právům poskytnout. Závěrem stěžovatelka navrhuje ve svém petitu zrušit obě rubrikovaná rozhodnutí. Dne 29. 1. 2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno další doplnění s řadou příloh, v němž stěžovatelka uvádí, že zasílá listinné důkazní prostředky ke své stížnosti.
Ústavní soud podaný návrh posoudil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Pokud jde o usnesení o návrhu na vyloučení soudce, jež bylo vydáno Krajským soudem v Brně v řízení pod sp. zn. 47 Nc 109/2003, konstatuje Ústavní soud, že neshledává, že by toto rozhodnutí vykazovalo prvky rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatelky. Námitky ve svých podáních stěžovatelka směřuje proti osobě podle jejího názoru podjatého soudce, jejichž obsahem je především kritika postupu soudu prvního stupně v řízení. V návrhu Ústavní soud postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, o niž by stěžovatelka mohla opřít závadnost postupu soudu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že námitky, jež byly vzneseny proti osobě samosoudce JUDr. S., jsou námitkami na postup soudce v řízení a nejsou důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 4 občanského soudního řádu. Proto nemohly být předmětem posuzování v řízení o vyloučení soudce. Stěžovatelkou napadaný postup soudu v řízení se může stát předmětem odvolacích námitek proti rozhodnutí soudu o věci samé ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu. Pokud jde o ostatní námitky stěžovatelky ohledně podjatosti osoby soudce, Krajský soud je řádně zhodnotil a vyvodil z nich právní závěr, že důvod vyloučení nezakládají.
Ústavní soud se se závěry tohoto soudu ztotožňuje a z hlediska ústavněprávního dodává, že obsah napadeného rozhodnutí nevykazuje rozpor se zásadami spravedlivého řízení, neboť v řízení o vyloučení soudce nebyla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, soud neodmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu a v řízení byly dodržovány kautely, předepsané procesními předpisy (k tomu viz například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 278/96 ze dne 26. 3.
1997, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č. 35, str. 233 a násl.). Skutečnost, že obecný soud nedal stěžovatelce za pravdu, nezakládá protiústavnost jím vydaného rozhodnutí. Právo na soudní ochranu nelze vykládat jako garanci práva na úspěch v řízení. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 17 C 52/97, jenž byl stěžovatelkou učiněn v jejím podání ze dne 16. 10. 2003, konstatuje Ústavní soud, že jde o návrh nepřípustný. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení". Napadá-li stěžovatelka protiústavnost prvostupňového rozhodnutí, je dán prostřednictvím systému opravných prostředků v řízeních před obecnými soudy dostatečný prostor pro to, aby došlo k nápravě zásahů do ústavně garantovaných práv.
Teprve v okamžiku, kdy nevede tento systém k nápravě, je Ústavní soud povolán na základě principu subsidiarity, jenž vyplývá z citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, k tomu, aby ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytl. Za této procesní situace není Ústavní soud povolán k tomu, aby jakkoliv zasahoval do řízení, v jehož rámci byl uvedený rozsudek vydán. Námitky, jež stěžovatelka učinila proti napadenému rozsudku v řízení před Ústavním soudem, lze uplatnit v řízení před odvolacím soudem, které je vedeno podle zjištění Ústavního soudu před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 47 Co 83/2002.
To ostatně vyplývá i z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 47 Nc 109/2003.
Ústavní soud po posouzení obsahu stěžovatelčina návrhu a předmětu řízení před obecnými soudy dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by založily nutnost poskytnout ochranu v řízení před Ústavním soudem, přestože se jedná o nepřípustnou ustavní stížnost. Stěžovatelka tyto okolnosti ve svém návrhu ostatně ani nenamítala. K námitce stěžovatelky stran postupu Ústavního soudu v předchozích řízeních stěžovatelky (ve věcech sp. zn. II. ÚS 36/97 ,
II. ÚS 27/99 ,
IV. ÚS 707/01 ,
III. ÚS 727/01 ,
IV. ÚS 236/03 a
IV. ÚS 583/03 ) Ústavní soud konstatuje, že ochrana jím poskytovaná je ochranou kvalifikovanou a že není univerzální přezkumnou instancí nad rozhodnutími a postupy orgánů veřejné moci za všech okolností. Zákon o Ústavním soudu v mezích daných Ústavou podrobně stanoví procedurální kritéria přístupu k Ústavnímu soudu, zejména náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem a povinné právní zastoupení v takovém řízení. Především smyslem povinného právního zastoupení fyzických a právnických osob je, aby byly fundovaně vyhodnoceny skutečností vedoucí k porušení ústavnosti a aby bylo řádně posouzeno splnění podmínek řízení před Ústavním soudem (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
2. 1998 ve věci sp. zn. II. ÚS 141/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 12, str. 377 a násl.). Jestliže stěžovatelkou (jejími jednateli) doposud podané návrhy nebyly Ústavním soudem meritorně projednány, není výrazem nevůle se jimi zabývat, nýbrž skutečností, že nesplňují zákonem stanovené předpoklady k projednání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 47 Nc 109/2003 je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a proti rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 52/97 2003 je dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, proto návrh podle citovaných ustanovení mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu