Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Veselého, zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 7 As 206/2023-34 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2023 č. j. 43 A 1/2023-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel dne 14. prosince 2020 okolo 23:07 řídil na pozemní komunikaci přinejmenším v katastru obce R. osobní vozidlo. Když jej při řízení ve 23:07 zastavili a kontrolovali policisté, zjistili, že u sebe neměl řidičský průkaz. Za tento přestupek stěžovateli Městský úřad v R. uložil pokutu 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodnutí potvrdil.
2. Žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost.
3. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel tvrdí, že popis skutku v rozhodnutích je nesprávný. Je sice nesporné, že při kontrole u sebe neměl řidičský průkaz, další údaje však nebyly řádně podloženy provedeným dokazováním. Podle něj nebylo dostatečně zjištěno, že jel po ulici X, pochybnosti vyvstaly údajně i o stanovišti zasahujících policistů. K prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhoval výslech spolujezdce Holuba. Správní orgán jej však odmítl provést. Vzhledem k tomu, že skutkový děj nebyl prokázán bez důvodných pochybností, správní orgán měl rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
5. Ústavní soud připomíná, že zjišťování skutkového stavu a na něj navazující výklad a aplikace běžných zákonů je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze v případě, že překročí meze ústavnosti. K ničemu takovému však v daném případě nedošlo.
6. Nejvyšší správní soud postupoval při odmítnutí kasační stížnosti v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ke splnění této podmínky uvedl, že v dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by nebyla dosud judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba posoudit odlišně (bod 9 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud své závěry i v rámci rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodnil.
7. Ohledně namítaného nedostatečně zjištěného skutkového děje, lze uvést, že nic takového z napadených rozhodnutí neplyne. Stěžovatel nikdy nepopíral (a nečiní tak ani v ústavní stížnosti), že řídil motorové vozidlo, aniž u sebe měl řidičský průkaz. Stanovení trasy, kterou před zastavením policisty stěžovatel urazil, je dostatečně podloženo provedeným dokazováním. Krajský soud vysvětlil, proč hodnotí další důkazní návrhy jako nadbytečné. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že časový i místní údaj obsažený ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně přesně určují, kdy a na jakém místě k přestupkovému jednání stěžovatele došlo, a o správnosti závěrů o místě spáchání hovoří provedené dokazování.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že správní orgány potrestaly stěžovatele pokutou ve výši 1 500 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení. Z ústavněprávního hlediska jde i ve svém souhrnu o tzv. bagatelní částku. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, proč jeho věc i přes svou bagatelní povahu způsobuje v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 , body 6 a 7).
9. Lze shrnout, že správní orgány a soudy svým postupem stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody nijak neporušily. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu