Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 28 Cdo 3412/2013-319, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 12 Co 1/2012-279, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. září 2011, č. j. 5 C 4/2007-211, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 5 C 4/2007-211, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. jsou "ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. Adolfa Schwarzenberga", zemřelého dne 27. února 1950, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 12 Co 1/2012-279, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyně důvodným, když v prvé řadě dovodil, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba v případě stěžovatelky totiž není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany. K tomu podotkl, že nelze obcházet smysl restitučního zákonodárství určovací žalobou a nelze se tedy účinně domáhat - cestou obecných předpisů - ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před dnem 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve shodě s judikaturou obecných soudů dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále též "Lex Schwarzenberg") dnem 13. srpna 1947. Odvolací soud k tomu dále dodal, že žalobkyně zůstává účastníkem řízení v dědictví po právním předchůdci žalobkyně JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, které ještě probíhá, avšak JUDr. Adolf Schwarzenberg nebyl již v době své smrti (27. února 1950) evidován jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nemohl s nimi disponovat.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 28 Cdo 3412/2013-319, odmítnuto jako nepřípustné, neboť odvolací soud se při posuzování věci neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud již v minulosti v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94 ,
I. ÚS 206/97 ,
,
I. ÚS 289/97 ,
II. ÚS 289/97 ,
III. ÚS 289/97 ,
III. ÚS 122/02 a
III. ÚS 538/03 ,
IV. ÚS 739/09 , všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud projednával již několikrát ústavní stížnosti založené na obdobných argumentech, lišící se toliko v předmětu nároku (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 130/09 či
IV. ÚS 170/09 ), a dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 určovací žalobu zamítly (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 267/07 ,
II. ÚS 2491/08 ,
II. ÚS 208/09 ,
III. ÚS 791/09 a
IV. ÚS 739/09 ,
IV. ÚS 170/09 ,
IV. ÚS 130/09 , všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Od výše uvedeného hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, a proto na závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí ve stručnosti odkazuje.
10. Pokud stěžovatelka poukazovala na to, že obecné soudy rozhodly bez meritorního projednání věci, nezabývaly se jejími skutkovými tvrzeními a neprováděly dokazování, je třeba z procesního hlediska připomenout charakter žaloby na určení podané podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Základním předpokladem úspěšnosti žaloby na určení je existence naléhavého právního zájmu. Jestliže obecné soudy mj. i na základě předchozí judikatury nedospěly k závěru, že stěžovatelka má na určení naléhavý právní zájem, nemohly se podanou žalobou zabývat ani po věcné stránce a tedy provádět skutková zjištění a dokazování. V tomto směru nelze argumentaci stěžovatelky přiznat opodstatnění.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu