Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. Dalibora Kameníka, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem, sídlem Plucárna 3560/1, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 200/2024-30 ze dne 9. 12. 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 60/2024-47 ze dne 6. 9. 2024 a rozhodnutí Městského úřadu Hodonín č. j. MUHOCJ 82184/2023, sp. zn. MUHO 9749/2023, ze dne 23. 11. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Městského úřadu X, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené především v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský úřad X ("stavební úřad") oznámil v září 2023 veřejnou vyhláškou zahájení společného řízení o žádosti o vydání společného povolení na stavbu "Obnova parku X" a současně oznámil upuštění od ústního jednání. Ve vyhlášce bylo výslovně uvedeno, že "závazná stanoviska dotčených orgánů [...] a námitky účastníků řízení a připomínky veřejnosti musí být uplatněny ve stanovené lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto oznámení, jinak se k nim nepřihlíží." Stěžovatel ve lhůtě 15 dnů podal ke stavebnímu záměru připomínky. Stavební úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 23. 11. 2023 stavební záměr schválil, ale připomínky stěžovatele nevypořádal - s tím, že poučení o možnosti podávat připomínky bylo v oznámení uvedeno chybně; veřejnost nebyla připomínky oprávněna podávat, a proto se jimi stavební úřad vůbec nezabýval.
3. Stěžovatel následně podal podnět k provedení přezkumného řízení k příslušnému krajskému úřadu, který mu sdělil, že stavební úřad měl na jeho připomínky reagovat alespoň nějakým způsobem, neboť stěžovatele chybným poučením uvedl do mylného očekávání. V dané věci nicméně podle krajského úřadu neexistovaly zákonné důvody pro nařízení veřejného ústního jednání podle § 87 odst. 2 stavebního zákona [zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu]; veřejnost proto nebyla oprávněna připomínky podávat. Jelikož krajský úřad neshledal žádné zásadní pochybení, přezkumné řízení neprovedl.
4. Stěžovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 11. 2023, ve které namítal, že se tento úřad nevypořádal s jeho připomínkami, a že ve výroku rozhodnutí nejsou uvedena kompletní stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny a v odůvodnění je vynechán nesouhlas tohoto orgánu s kácením dřevin. Svoji aktivní procesní legitimaci stěžovatel odvíjel od skutečnosti, že v X dlouhodobě žije a předmětný park v minulosti navštěvoval s dětmi a vnoučaty. Krajský soud v Brně ("krajský soud") ovšem dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení a neměl ani v úmyslu podat odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu jako (domněle) opomenutý účastník.
Krajský soud žalobu ústavní stížností napadeným usnesením odmítl z důvodů podle § 46 odst. 1 písm. b) a c) soudního řádu správního, tedy že ji podala osoba zjevně neoprávněná, navíc opožděně ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ("NSS") následnou kasační stížnosti stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatel namítá, že se stavební úřad v rozporu s § 89 odst. 1 stavebního zákona nevypořádal s jeho připomínkami a že mu správní soudy neposkytly soudní ochranu. Stěžovatel souhlasí se závěrem, že nebyl účastníkem řízení a v dané věci nebyl zákonný důvod vést veřejné jednání ve smyslu § 87 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého se takové jednání vede pouze v případech záměrů, pro něž je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů na životní prostředí a taktéž v případech záměrů umisťovaných v území, ve kterém nebyl vydán územní plán (což není tento případ). Stavební úřad nicméně postupoval podle § 87 odst. 1 stavebního zákona, který standardně upravuje zahájení územního řízení a který stavebnímu úřadu umožňuje upustit od ústního jednání.
Při postupu stavebního úřadu podle § 87 odst. 1 stavebního zákona se vede "ústní jednání", na rozdíl od postupu podle § 87 odst. 2, kdy se vede "veřejné ústní jednání". Tvrzení, že stavební úřad nemůže založit právo, které nevyplývá ze zákona, je podle stěžovatele chybné, neboť § 89 odst. 1 výslovně uvádí, že jestliže je upuštěno od ústního jednání, musí být připomínky veřejnosti uplatněny ve stanovené lhůtě. Stavební úřad v oznámení o zahájení řízení postupoval ve smyslu § 89 odst. 1 správně, připustil-li při upuštění od ústního jednání podání připomínek veřejnosti ve stanovené lhůtě; nezaložil stěžovateli právo, které mu nevyplývá ze zákona. Správní soudy protiústavně přejaly tvrzení stavebního úřadu a správnost procesního postupu řádně nezhodnotily ve smyslu § 87 odst. 1 a § 89 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel měl aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť měl právo podat připomínky; jejich nevypořádáním bylo zkráceno jeho veřejné subjektivní právo.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. V části směřující proti rozhodnutím správních soudů je ústavní stížnost včasná a přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
8. Stěžovatel opakuje (před správními soudy již uplatněné) argumenty týkající se údajného pochybení stavebního úřadu, který se nevypořádal s připomínkami stěžovatele ke stavebnímu záměru - obnově parku v jeho městě; neuvádí však žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, jež by se týkala podstaty napadených soudních rozhodnutí.
9. Krajský soud stěžovatelovu žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) a c) soudního řádu správního ze dvou samostatně uvedených nosných důvodů: pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatele a opožděnost žaloby. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétním způsobem nezpochybňuje posouzení krajského soudu, že žalobu podal jako osoba zjevně neoprávněná: vysvětluje pouze, proč mu podle jeho mínění svědčilo právo uplatnit připomínky vůči stavebnímu záměru, avšak z těchto závěrů nic konkrétního nedovozuje stran jeho aktivní legitimace k podání správní žaloby ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního.
Klíčové je, že stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nerozporuje druhý nosný důvod odmítnutí žaloby - její opožděnost (bod 5 napadeného usnesení). Dospěl-li krajský soud k závěru, že stěžovatel podal žalobu po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty, protože ji k přepravě podal až 24. 8. 2024, zatímco žalobou napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno dne 23. 11. 2023 (pravomocné ke dni 28. 12. 2024), nemá Ústavní soud takovému posouzení z ústavněprávního hlediska co vytknout.
10. V části směřující proti rozhodnutí stavebního úřadu je ústavní stížnost nepřípustná. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel podal správní žalobu opožděně, nebylo správním soudům umožněno, aby ji posoudily věcně. Je proto nutné uzavřít, že stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal opravné prostředky dostupné mu ve správním soudnictví řádným způsobem.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost v odpovídající části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti rozhodnutí stavebního úřadu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu