Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Labe, státní podnik, se sídlem Víta Nejedlého čp. 951, Hradec Králové 3, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Jana Masaryka 632, Hradec Králové 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. l Afs 59/2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2012 č.j. 31 Af 94/2011-41 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2011 č.j. 2582/11-1700-606207, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a čl. 1 a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Finanční úřad v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 30. 11. 2010 č.j. 266662/10/228980607899 vyměřil stěžovateli odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 23.800.000,- Kč, pro nedodržení podmínek, za kterých mu byly tyto finanční prostředky poskytnuty na realizaci projektu "Vodní dílo Čelákovice, rekonstrukce zdí plavební komory". Finanční ředitelství v Hradci Králové shora uvedeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové rovněž uvedeným rozsudkem stěžovatelem podanou žalobu zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla Nejvyšším správním soudem shora napadeným rozsudkem zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že při výběrovém řízení postupoval zcela v souladu se zákonem, jakož i v souladu s tehdy obecně přijímaným výkladem pojmu transparentnosti, obsaženým v zákoně o zadávání veřejných zakázek. S touto námitkou se podle stěžovatele soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal správně, neboť ji vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože o obsahovém výkladu uvedeného pojmu nebylo jasno v rozhodovací praxi soudů až do roku 2010. Soud také na toto své rozhodnutí odkazuje, aniž bere v úvahu, že výběrové řízení, kterého se ústavní stížnost týká, proběhlo přibližně pět let před tímto judikátem.
Stěžovatel dovozuje, že pokud dle soudu pojem "zásada transparentnosti" spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů, měl vzít v úvahu, že v daném prostoru a čase proběhlé výběrové řízení bylo realizováno v souladu s tehdy obecně přijímanou praxí. Tomuto závěru odpovídají i stanoviska poskytovatele dotačních prostředků a závěry kontrol, které byly v souvislosti s danou investiční akcí realizovány. Pokud soud konstatuje, že neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat, neboť jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy, měl vzít v úvahu skutečnost, že ke kontrole nedošlo v aktuálním čase, kdy výběrové řízení proběhlo, ale následně po přibližně pěti letech.
Vývoj názoru na interpretaci uvedeného pojmu soud podle stěžovatele vyložil v jeho neprospěch, čímž porušil ústavní princip právní jistoty. Stěžovatel dále namítá, že v napadeném rozhodnutí soud jednoznačně uzavírá, že provedenými důkazy byla obrana navrhovatele vyvrácena, aniž tyto důkazy jakkoliv specifikoval.
Stěžovatel pokazuje na to, že je sankcionován za něco, co nemohl splnit, neboť podmínky upravující čerpání dotačních prostředků byly obsaženy až v rozhodnutích o přidělení dotace, která byla vydána až řadu měsíců od realizace výběrového řízení, sepsání smlouvy o dílo a v podstatě i realizace díla. Tvrzení soudu, že stěžovatel nemusel na podmínky obsažené v rozhodnutí o přijetí dotace přistoupit, je za daného stavu věci (jaký byl v době vydání rozhodnutí) podle stěžovatele nesprávné a objektivně nerealizovatelné. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud vyložil v jeho neprospěch i námitku legitimního očekávání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se shodnou argumentací se již zabýval ve věcech pod sp. zn. III. ÚS 4267/12 a III. ÚS 121/13 , přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí:
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové, že zadávací řízení proběhlo způsobem, který se navenek nejeví jako férový a řádný, a stěžovatel se tak dopustil porušení zásady transparentnosti, stanovené v ust. § 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci byl postup správce daně plně na místě. Stěžovatel nebyl nucen vracet poskytnutou dotaci z důvodu nějakého drobného "formálního" pochybení, ale proto, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku v hodnotě miliónů korun.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž se všemi námitkami, které stěžovatel následně uplatnil v ústavní stížnosti, včetně námitky ohledně transparentnosti výběrového řízení, námitky nepřípustné retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace a námitky nesprávného hodnocení důkazů. Při posuzování námitky týkající se porušení práva na legitimní očekávání přihlédl i judikatuře Soudního dvora týkající se zpětného vymáhání finančních prostředků čerpaných z rozpočtu, z níž plyne, že za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor.
Samotná skutečnost, že poskytovatelé dotací v době, kdy o jejich poskytnutí stěžovateli rozhodovali, byli obeznámeni s tím, jakým způsobem zadal zakázku na realizaci Projektu VD Čelákovice, neznamená, že by se stěžovatel mohl v řízení o porušení rozpočtové kázně úspěšně dovolávat zásady legitimního očekávání. Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění ze strany poskytovatelů dotací ohledně souladu jeho postupu při zadávání předmětné veřejné zakázky se zákonem.
Závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy Ústavní soud nepovažuje za nepřiměřené či extrémní.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal v činnosti jednajících správních orgánů a soudů porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly, své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu