Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Tkadlece, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 9 Ans 16/2012-84, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012, č. j. 22 A 22/2012-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel brojí proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím správních soudů a tvrdí, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně požadavkem, aby státní moc byla vůči němu uplatňována jen v mezích a případech stanovených zákonem, a to jen zákonným způsobem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a garancí spravedlivého procesu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 36 a násl. Litiny základních práv a svobod.
Krajský soud napadeným ustanovením odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatele, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel se domáhal uložení povinnosti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje vydat usnesení o převzetí věci, jímž by na sebe atrahoval oprávnění rozhodnout namísto nečinného Magistrátu města Ostravy a následně sám rozhodl o skončení platnosti stěžovatelova občanského průkazu. Rozhodnutí o atrakci však dle krajského soudu nemá povahu rozhodnutí meritorního či osvědčení ve smyslu § 79 odst. 1 soudního řádu správního, proto proti němu žalobu na nečinnost nelze účinně podat.
Bez vydání usnesení o převzetí věci [ve smyslu § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu] nemůže krajský úřad jako věcně nepříslušný namísto orgánu, jehož příslušnost je dána zákonem, rozhodnout. Proto se částí petitu směřující k uložení povinnosti krajskému úřadu vydat rozhodnutí o skončení platnosti občanského průkazu nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Podanou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
Stěžovatel uvádí, že Magistrát města Ostravy byl povinen rozhodnout o skončení platnosti jeho občanského průkazu kvůli nesrovnalosti s rodným číslem již v roce 2003. Stěžovatel nepopírá, že správním orgánem, který má dle zákona povinnost rozhodnout, je skutečně Magistrát města Ostravy. Vychází však ze znění § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu, které umožňuje nadřízenému orgánu věc nejen převzít, ale i rozhodnout namísto orgánu nečinného. Usnesení o převzetí a rozhodnutí namísto nečinného orgánu je dle stěžovatele nutno považovat za jeden celek, který má povahu rozhodnutí ve věci samé. K tomuto podání stěžovatel ještě dodal dvě "osobní doplnění", kde podrobně rozvedl i širší souvislosti svého případu, kdy se již mnoho let marně domáhá toho, aby bylo ve veřejném registru opraveno jeho rodné číslo.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti. Již mnohokráte zdůraznil, že do rozhodovací činnosti správních soudů nezasahuje, neboť není vrcholem jejich soustavy. Jeho úkolem není ani zjišťování a hodnocení skutkového stavu, ale ani výklad práva a jeho aplikace v konkrétním řešeném případu. To platí jak pro pravidla hmotněprávní, tak procesní. Zaujaté závěry ani nepřehodnocuje, a to dokonce ani v případě, že s nimi sám nesouhlasí. Pouze v případě, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující ústavnímu pořádku.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou s interpretací § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu, tedy tím, zda možnost nadřízeného správního orgánu převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu od sebe lze oddělit nebo jde o jedno rozhodnutí (meritorní) jako celek, jak to tvrdí stěžovatel. Předně platí, co bylo řečeno výše; předmětný institut vyložily jak krajský, tak Nejvyšší správní soud, přičemž právě ten je orgánem povolaným sjednocovat rozhodování ve správním soudnictví.
Ústavní soud do jejich pravomoci bez splnění dalších podmínek zasahovat nebude. Krom toho správnost jejich postupu a současně nesprávnost výchozí úvahy stěžovatele dokládá i samotné znění předmětného ustanovení správního řádu, podle něhož o převzetí věci rozhoduje nadřízený správní orgán usnesením (viz § 76 správního řádu), které je procesním typem rozhodnutí, jímž správní orgán rozhoduje o otázkách souvisejících s vedením řízení, nikoliv o předmětu řízení, pro což je vyhrazeno rozhodnutí ve věci dle § 67 odst. 1 správního řádu.
Argumentací obsaženou v "osobních doplněních ústavní stížnosti" se Ústavní soud nezabýval, neboť neměla s procesní otázkou řešenou v napadených rozhodnutích žádnou souvislost. Žádné stěžovatelovo základní právo tedy porušeno nebylo a jeho návrh byl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu