Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Minaříka, zastoupeného JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2023 č. j. 11 Co 106/2023-234, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2023 č. j. 10 C 220/2016-189 uložil stěžovateli povinnost zaplatit společnosti Home Credit a.s., sídlem Nové sady 996/25, Brno (dále jen "žalobkyně"), částku 64 658,16 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (kapitalizovaným úrokem, úrokem, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení), částku 16 960,09 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení), částku 3 800 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení), částku 378,67 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení), to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných k rukám žalobkyně vždy do každého 25.
dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 70 399,79 Kč k rukám jejího právního zástupce, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč, splatných k rukám právního zástupce žalobkyně vždy do každého 25. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 235 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 7. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se žaloba ve zbývající části zamítá (výrok I). Stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení částku 8 455 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Stěžovatel je povinen zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení částku 1 045 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
4. Z dotazu na okresní soud Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku podal stěžovatel též dovolání. Tato skutečnost, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11
či ze dne 10. 2. 2011
sp. zn. IV. ÚS 234/11
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li stěžovatel v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšný, nic mu pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj