Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
II.ÚS 46/97
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti M.L., zastoupené JUDr. K.K., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č.K., 2) Statku K., 3) Obce K., 4) Povodí Vltavy, a.s., zastoupeného JUDr. Z.S., 5) Lesů ČR, lesní správy K. a 6) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Č.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11. 1996, č. j. 10 Ca 451/96-29, t akt o : Ústavní stížnost se odmítá.
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 18211993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se obrátila k Ústavnímu soudu se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11 . 1996, č.j. 10 Ca 451196-29, a tvrdí, že napadeným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo, došlo k porušeni základních práv a svobod, zejména pak práva na soudní ochranu, zaručeným v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst.1., čl. 37 odst.3 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 1
II.ÚS 46/97 tím, že právo stěžovatelky na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě provedené projednání její záležitostí nezávislým a nestranným soudem bylo porušeno. Stěžovatelka odůvodňuje svůj návrh poukazem na skutečnost, že Okresní úřadpozemkový úřad v Č.K., který o restitučním návrhu stěžovatelky rozhodoval ve správním řízení, zamítl návrh navrhovatelky na vydání požadovaných nemovitostí, v k. ú. K. s odůvodněním, že předmětný nemovitý majetek byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen dekretu č. 12/1945) a je proto nutné na danou věc vztáhnout režim zák. č. 243/1992 Sb. Vydání majetku však brání nesplnění podmínek ustanoveni § 2 zák. č. 243/1993 Sb. jak právními předchůdci stěžovatelky, tak i v návaznosti na tato ustanovení i stěžovatelkou samotnou.
Ke skutkové podstatě sporu navrhovatelka uvedla, že vlastníky předmětného zemědělského majetku byli její rodiče, L. a A.M. až do jeho konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Oba jmenovaní byli dne 6. 10. 1965 propuštěni z československého státního svazku, vystěhovali se do SRN, kde otec stěžovatelky zemřel v roce 1978. Matka navrhovatelky sice v r. 1992 požádala o udělení státního občanství ČR, ale z důvodu svého zdravotního stavu a nemožnosti splněni podmínky trvalého pobytu v ČR státní občanství nepřevzala a v roce 1995 v SRN zemřela.
Z těchto důvodů stěžovatelka nemohla být uznána oprávněnou osobou, ve smyslu § 2 odst.2 písm.c) zák. č. 243/1992 Sb., když její právní předchůdci nesplňovali podmínky ustanovení § 2 citovaného zákona. Stěžovatelka dále tvrdí, že oba rodiče si zachovalí čsl. občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., neboť se proti čsl. státu neprovinili a o této skutečnosti oba obdrželi ve smyslu citovaného dekretu osvědčení, nebylo proto důvodu ke konfiskaci jejich majetku. II.ÚS 46/97
Na základě podaného opravného prostředku stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který přezkoumával napadené rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka namítá, že obecný soud návrh stěžovatelky na vydání pozemků posuzoval podle zák. č. 243/1992 Sb., ač jí uplatněný restituční nárok byl vypracován ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť, jak navrhovatelka tvrdí, k přechodu sporných nemovitostí na stát došlo nejdříve k datu 1. 5. 1948. Krajský soud ve svém rozhodování přistoupil na formální posouzení provedených důkazů, když přijal za prokázaná tvrzení, že předmětný majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni 21. 6.
1945 a konfiskace byla provedena na podkladě vyhlášky Okresního národního výboru v Č.K. ze dne 11. 10. 1945, ze které vyplývá, že za osobu německé národnosti v obci K. je označen i L.M. a jeho zemědělský majetek v téže obci byl konfiskován pro účely pozemkové reformy podle § 1 odst.1 citovaného dekretu. Stěžovatelka rovněž vytýká obecnému soudu i nedostatečné dokazování v oblasti prokazování skutečných právních důvodů přechodu předmětných nemovitostí na stát. V tomto směru navrhovatelka poukazuje i na existenci osvědčení ministerstva vnitra "o prozatímním zachování čsl.
státního občanství", vydaného pro manžele M. v r. 1946, když oba manželé dne 9. 2. 1946 podali podle ustanovení § 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. řádnou žádost o navrácení čsl. státního občanství, která byla vyřízena kladně a právní předchůdci stěžovatelky byli tedy i vyjmuti z konfiskačních opatření. Navrhovatelka na základě těchto skutečností dovozuje, že bylo vyloučeno, aby původním vlastníkům byl zemědělský majetek konfiskován podle § 1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb. II.ÚS 46/97
Dovozuje dále, že v případě, kdy splnění podmínek konfiskace bylo jinak posuzováno v r. 1946 a jinak po únoru 1948, jde o změnu právního názoru, který ve své podstatě nese znaky politické perzekuce ve smyslu § 6 odst.1 písm.r) zák.č. 22911991 Sb., když použití dekretů prezidenta republiky po 25. únoru 1948 bylo mocenským nástrojem politického boje proti osobám nepohodlným novému režimu. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.11. 1996, č.j. 10 Ca 451/96-29, soudce zpravodaj zjistil, že tento soud rozhodoval o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č.K.
ze dne 4. 9. 1996, č.j. PÚ 30619196 tak, že správní rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí, krajský soud potvrdil. V odůvodnění rozsudku se obecný soud ztotožnil s důvody rozhodnutí místně a věcně příslušného pozemkového úřadu a doplnil dokazování v tom směru, že se zabýval problémem, zda předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dále vyloučil možnost, že právní předchůdci stěžovatelky by mohli být oprávněnými osobami ve smyslu zák. č. 243/1992 Sb. K těmto skutkovým zjištěním si vyžádal další listinné důkazy ze kterých vyplývá, že původní vlastnící, manželé M., byli národnosti německé, čsl.
občanství jim bylo zachováno podle ústavního dekretu č. 3311945 Sb. a o této skutečnosti jim bylo vydáno i příslušné osvědčení. Z vyhlášky Okresního národního výboru v Č.K. ze dne 11.10. 1945, č.j. 7282/45, vyplývá, že manželům M. byla podle § 1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni vyhlášení konfiskována zemědělská usedlost č.p. 3 v D. Tato usedlost se dále nachází na seznamu majetkových podstat, konfiskovaných podle citovaného dekretu a byla znovu přidělena novým přidělcům. Konfiskace majetku právních předchůdců stěžovatelky je podle názoru krajského soudu nepochybně prokázána nejen citovanou konfiskační vyhláškou k datu 23.
6. 4 II.ÚS 46/97
1945, ale zároveň skutečností, že o vyjmutí věcí z konfiskace by musel následně rozhodnout příslušný okresní národní výbor postupem podle §1 odst.3 dekretu č.
12/1945 Sb. Z těchto důvodů, jak krajský soud konstatoval, nelze na projednávanou věc aplikovat zák. č. 229/1991 Sb., ale pouze zák. č. 243/1992 Sb. Zároveň tento soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč pouhé osvědčení o zachování státního občanství, vydané na základě dekretu č. 33/1945 Sb., není schopno nahradit rozhodnutí o udělení výjimky z konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Závěrem krajský soud zdůraznil, že předmětné nemovitosti nelze vydat, protože právní předchůdci stěžovatelky nesplňovali předpoklady uvedené v § 2 odst.2 písm.c) zák. č. 243/1992 Sb. Soudce zpravodaj si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 451/96, vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že obecný soud v průběhu řízení velmi podrobně zkoumal zejména sporné skutečnosti namítané stěžovatelkou v průběhu řízení, a sice zda nemovitý majetek, na který uplatnila stěžovatelka restituční nárok, byl skutečně konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a zda právní předchůdci stěžovatelky mohli splňovat podmínky ustanovení § 2 odst.1 ve vztahu k ustanovení § 2 odst.3 zák č. 243/1992 Sb. V prvém případě správně dovodil, že projednávaná věc spadá pod právní režim zák.č. 243/1992 Sb., který je ve vztahu k zákonu o půdě lex specialis a zároveň prolamuje zákonnou hranici restitučního období pod 25.
únor 1948. II.ÚS 46/97
O této skutečnosti provedl krajský soud poměrně rozsáhlé dokazování, jednak výpisy z pozemkové knihy kn.vl. č. 3 pro k.ú. K., identifikací parcel zak. č. 022 950/334 a dalšími listinami dokládající konfiskaci zemědělské usedlosti podle § 1 odst.1 dekretu č. 12/1945 Sb., jako byl např. seznam konfiskovaných knihovních vložek, seznam majetkových podstat pro rozlišení konfiskace a následně provedené přehledy přidělených pozemků v k.ú. K. Ze všech shora uvedených listinných dokladů je zřejmé, že o důvodu, způsobu i data přechodu nemovitého majetku na stát nelze mít pochybnosti, neboť podle § 1 odst.1 písma) dekretu č. 12/1945 Sb. se konfiskoval bez náhrady zemědělský majetek, který byl ve vlastnictví všech osob německé a mad'arské národnosti, bez ohledu na jejich státní příslušnost.
Z citace zákonného ustanovení je tedy nepochybné, že právní předchůdci stěžovatelky splňovali tím, že byli německé národnosti podmínky konfiskace ex lege k datu účinnosti zákona. Výjimku z tohoto ustanovení bylo nutno v té době prokázat a mohl o ni rozhodovat pouze příslušný okresní národní výbor, v případě pochybností příslušelo konečné rozhodnutí ministerstvu zemědělství po dohodě s ministrem vnitra (§1 odst.3 dekretu č. 12/1945 Sb.). Státní příslušnost takto postižených osob tedy nebyla určující podmínkou uplatnění konfiskace, neboť k té se vázal již citovaný dekret č. 33/1945 Sb. Ve druhé části důkazního řízení se Krajský soud v Českých Budějovicích již zcela zaměřil na ověření naplnění podmínek zák.č. 243/1992 Sb., a to zejména ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelky.
Také v tomto případě bylo nadevší pochybnost prokázáno, že oba rodiče stěžovatelky nesplňovali podmínku státního občanství podle § 2 odst. 3 zák.č.
243/1992 Sb., a to ve lhůtě stanovené právě tímto ustanovením, když oba byli v roce II.ÚS 46/97
1965 propuštěni z čsl. státního svazku a nikdy již čsl. státní občanství (příp. občanství ČSFR nebo ČR) nezískali. Soudce zpravodaj proto považuje jak výrok napadeného rozsudku v Českých Budějovicích, tak i jeho odůvodnění za zcela odpovídající skutkovým zjištěním, provedeným v průběhu řízení a rovněž právní závěry z nich vyvozené jsou ve shodě se zák. č. 243/1992 Sb. a procesních předpisů o. s. ř. Jak napadený rozsudek, tak i řízení jemu předcházející poskytlo plnou právní ochranu stěžovatelce a nelze proto přisvědčit k tvrzením navrhovatelky, že právě tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejich chráněných základních práv a svobod.
Na závěr je třeba konstatovat, že oba právní předchůdci stěžovatelky by v případě neopuštění republiky byli subjekty restitučního nároku v plném rozsahu. Z výše uvedených důvodů proto soudce zpravodaj podaný návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, když neshledal žádný důvod pro vyhovění stížnosti navrhovatelky. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu V Brně dne 15. dubna 1998