Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. M. a JUDr. O. M., zastoupených Mgr.
I. N., advokátkou, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Kladno ze dne 31. 5. 2001, č.j. 1 Zt 781/2000, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatelů proti usnesení vyšetřovatele OÚV PČR Kladno, č.j. ČVS:OVKD-726/2000, ze dne 7. 3. 2000, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
- nepostupovaly z úřední povinnosti, což vedlo k průtahům v řízení a neodstranění rozporů mezi jednotlivými důkazy, - za účelem zjištění skutkového stavu nepřibraly znalce, - nepřistoupily odpovědně k hodnocení důkazů (výpisy z katastru nemovitostí, rozhodnutí notáře atd.).
Tím dospěly k závěru, že kotelna objektu je ve vlastnictví J. S., aniž uvádí, jak k tomu dospěly, ačkoli to bylo hlavním důvodem zamítnutí stížnosti. Proto žádají zrušení obou rubrikovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Stěžovatelé tvrdí, že byla odepřena ochrana jejich vlastnickému právu a že státní zastupitelství nesplnilo svou povinnost podle čl. 80 Ústavy ČR. Tím mělo být současně porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud došel k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základního práva na jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v daném případě oba orgány veřejné moci rozhodovaly pouze o otázce své kompetence, tj. zda je zde důvodné podezření ze spáchání tr. činu podle § 249a tr.z. Ochranu vlastnickému právu jako institutu soukromého práva poskytují podle čl. 90 Ústavy ČR obecné soudy. Stěžovatelé v tomto řízení vystupovali jako oznamovatelé a současně jako poškození. Jejich práva v tomto ohledu vymezuje trestní řád. Ústavní soud neshledal porušení těchto procesních práv, které by bylo tak extrémní, že by dosáhlo intenzity neústavního zásahu.
Pokud se stěžovatelé domnívají, že v daném případě došlo ke spáchání tr. činu, je nutno uvést, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání, je věcí právního vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, tedy v oblasti veřejného práva a z důvodu ochrany veřejného zájmu o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán. Ochrana vlastnického práva ve vztazích mezi soukromoprávními subjekty je věcí občanského práva a soudů, popř. dalších orgánů.
Na tomto právu nebyli stěžovatelé v daném řízení zkráceni. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelů na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Účelem trestního řádu jako normy veřejného práva je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu