Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Lhotáka a MARIONETA, s. r. o., adresa Rpety 83, 268 01 Hořovice, obou zastoupených JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem Římská 10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2012, č. j. 24 Co 514/2012-154, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se podanou stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. 24 Co 514/2012-154, výrokem I. potvrdil v řízení o vyloučení věcí z exekuce výrok II. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 14. srpna 2012, č. j. 9 C 340/2008-133, jímž byla žalobcům (stěžovatelům) uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 37.739,15 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Povinnost k náhradě nákladů řízení byla stanovena na základě § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), neboť řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalobců. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že to byli žalobci, kteří zavinili, že řízení muselo být zastaveno. Důvody procesního zavinění spatřovaly soudy v tom, že žalobcům muselo být známo nejpozději od 16. května 2012, že movité věci, jejichž vyjmutí z exekuce se domáhali, nejsou k dispozici, a přesto na podané žalobě dále trvali a doplňovali svoje tvrzení. Ke zpětvzetí žaloby došlo přitom až dne 23. července 2012. Takový postup považovaly obecné soudy za nehospodárný.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou možné aplikace § 150 o. s. ř., ale v daném případě neshledal, že by nastaly důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení. Žalobci uplatněné důvody se totiž dotýkají jejich vztahu k povinnému resp. insolvenčnímu správci, a proto nelze po žalovaném, který nemá k těmto okolnostem žádný vztah, spravedlivě požadovat, aby byl zkrácen na náhradě nákladů řízení.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve podrobně rekapitulují průběh dosavadního řízení i jednotlivá v řízení vydaná rozhodnutí včetně ústavní stížností napadeného, jakož i celkové okolnosti případu. Uvádějí, že ke zpětvzetí žaloby došlo na základě jejich zjištění, že věci, jejichž vyloučení z exekuce se domáhali, byly prodány mimo dražbu jedinému zájemci. Vzhledem k tomu, že došlo k zániku jejich vlastnického práva, ztratila opodstatnění i sama žaloba.
Stěžovatelé v prvé řadě zpochybňují aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení, přičemž poukazují na to, že nebyli účastníky exekučního řízení, kterým byly věci, jejichž vydání se domáhali, postiženy. Soudům vytýkají, že postupovaly nesprávně, pokud jim uložily povinnost k náhradě nákladů řízení jen proto, že včas neučinili procesní kroky vedoucí ke skončení řízení, zejména poté, co zjistili, že předmětné věci již nejsou k dispozici. Tím, že soudy odůvodnily procesní zavinění nekonáním stěžovatelů, porušily zákaz stanovený v čl.
2 odst. 1 Listiny, neboť je tak v podstatě nutil činit něco, co jim zákon nenařizuje. Stěžovatelé dále vyslovují názor, že sám soud prvního stupně měl ze své úřední povinnosti rozhodnout o zastavení řízení, když se také mohl dovědět o uvedené skutečnosti, z níž odvozuje pochybení stěžovatelů. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že postupoval značně formálně. S ohledem na právní úpravu [§ 68 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a § 267 o. s. ř.] stěžovatelé neměli jinou možnost než podání žaloby proti oprávněnému na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Argumentace stěžovatelů, přestože je v ústavní stížnosti poměrně obsáhle rozepsána, se týká v podstatě pouze posouzení otázky procesního zavinění za zastavení řízení a s tím souvisejícím závěrem o povinnosti hradit náklady řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá, a stěžovatelé si jsou toho dobře vědomi, opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 109/03 , sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval.
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
6. V dané věci postavily odvolací soud stejně jako soud prvního stupně svoje rozhodnutí na závěru, že procesní zavinění za zastavení řízení je třeba spatřovat na straně stěžovatelů, neboť v jednání žalovaného nebylo možné spatřovat chování, kterým by uspokojil nárok žalobců a jež by umožňovalo eventuální použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k otázce případné existence důvodů z pohledu § 150 o. s. ř., pro které by nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o procesním zavinění stěžovatelů, jakož i o závěru o neaplikace § 150 o. s. ř., nejedná se o svévolnou interpretaci nebo svévolnou aplikaci relevantních předpisů, a takové rozhodnutí, měřeno podhledem rozhodování o náhradě nákladů řízení, nelze považovat za extrémně excesivní, které by mohlo vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
7. Ústavní soud pak dále poukazuje na to, že i řízení excindační je ovládáno zásadou dispozitivnosti, což znamená, že průběh řízení je zcela v rukou jeho účastníků. Je tedy mylná představa stěžovatelů, že by snad soud měl sám z úřední povinnosti zjišťovat skutečnosti, které by mohly vést k zastavení řízení, či dokonce sám ex offo toto řízení zastavit.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj