Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Pavla Černoty, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2013, č. j. 2 Ans 9/2013-12, takto: Návrh se odmítá.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. února 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý přezkum, do práva na soudní ochranu a do práva na přístup k informacím.
2. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že od roku 2007 došlo Ústavnímu soudu několik set podání stěžovatele, z nichž většina trpěla stejnými vadami. K jejich odstraňování byl stěžovatel mnohokrát vyzýván s patřičným poučením o náležitostech ústavní stížnosti (včetně nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem) i o případných následcích neodstranění vytčených vad (viz např. sp. zn. I. ÚS 257/09 , sp. zn. III. ÚS 291/09 , sp. zn. IV. ÚS 424/10 ,
II. ÚS 1778/10 , sp. zn. II. ÚS 289/11 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
4. Jak již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
5. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byl stěžovatel v tomto konkrétním řízení opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2014
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj