Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 25, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023 sp. zn. 7 To 408/2023 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. září 2023 sp. zn. 2 T 129/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Má za to, že jimi byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 14 odst. 4 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelovi byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2015 č. j. 2 T 129/2015-103 uložen trest vyhoštění, jehož výkon začal běžet dne 21. 3. 2021. Trest vyhoštění byl stěžovateli uložen v době, kdy u něj neexistoval žádný zákonný důvod, pro který by mu trest vyhoštění neměl být uložen. Od 3. 12. 2021 je však stěžovatel manželem občanky České republiky, paní S.
V. M. Ke sňatku došlo po seznámení partnerů na území České republiky, kde se stěžovatel přes výše uvedený trest vyhoštění nacházel legálně na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Dne 6. 6. 2023 proto podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žádost o upuštění od zbytku výkonu trestu vyhoštění podle § 350h trestního řádu, a to na základě naplnění zákonného důvodu pro neuložení trestu vyhoštění dle § 80 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění do dne 30. 6. 2023. Dne 4. 9. 2023 Obvodní soud pro Prahu 1 žádost napadeným usnesením zamítl. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. 7 To 408/2023 rovněž zamítl.
2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že Městský soud v Praze své ústavní stížností napadené usnesení odůvodnil prý fakticky jen tím, že si stěžovatel, vědomý si uloženého trestu vyhoštění, neměl vytvářet rodinné vazby na území České republiky. K tomu je podle něj nutno uvést především to, že stěžovatel není, stejně jako jakákoliv další osoba, schopen poručit svým citům. Z usnesení lze přitom nabýt dojmu, že si stěžovatel svou rodinnou a citovou vazbu vybudoval cíleně pouze (či především) v úmyslu setrvat na území České republiky.
Takové závěry však ze spisu nevyplývají a stěžovatel se proti takovým nepodloženým závěrům ohrazuje. Stěžovatel uvedl, že se se svojí nynější manželkou seznámil zcela neplánovaně, a dá se říci, že náhodně v roce 2019 přímo ve svém bydlišti, kde se nejprve zcela běžným sousedským způsobem potkávali a teprve později se jejich vztah postupně prohluboval. V roce 2021 zpečetili svůj vztah sňatkem. Obecné soudy měly podle stěžovatele materiálně toliko posoudit existenci rodinných vazeb stěžovatele vzniklých po vyhlášením rozsudku, kterým mu byl uložen trest vyhoštění, a řádně přitom zhodnotit, zda uložený trest vyhoštění představuje v jeho případě namítaný nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života.
Podle jeho názoru nastala situace zákonodárcem předpokládaná v § 350h odst. 4 trestního řádu, dle kterého "od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku předseda senátu upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit". V případě stěžovatele obecné soudy shodně použily úvahu, dle které měli stěžovatel a jeho manželka, občanka České republiky, učinit opatření za účelem vytvoření společné domácnosti v zahraničí. Takovéto úvahy stěžovatel nazval "hraběcími radami." Manželka stěžovatele, občanka České republiky, je v důsledku postupu obecných soudů nepřímo nucena k opuštění své vlasti, když jediným nabízeným východiskem v takové situaci je právě přesun rodinné domácnosti mimo Českou republiku.
To vše navíc za situace, kdy stěžovatel není v současné době již žádným ohrožením bezpečnosti České republiky či veřejného pořádku.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a ani jiných základních práv, tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
4. Rozhodující soudy se zabývaly otázkou, zda další trvání vyhoštění vylučuje překážka dle § 80 odst. 3 písm. c) ve znění účinném od 1. 7. 2023, tj. zda by byl trest vyhoštění nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života odsouzeného. Stížnostní soud přitom mj. poukazuje na chronologii řešeného případu. Stěžovateli byl uložen trest vyhoštění poprvé v roce 2014, přičemž ten následně nerespektoval správní a soudní rozhodnutí, v České republice stále pobýval a byl zde opakovaně zadržen. Takto porušil vyhoštění dvakrát v roce 2015 a dále v roce 2017, kdy se zároveň na území České republiky dopustil zločinu.
Situaci, kdy odsouzený po jednom správním a dvou soudních vyhoštěních přicestoval opětovně do České republiky, kde po delší dobu bydlel a dokonce se zde podílel na drogové trestné činnosti, přitom nelze podle soudů brát na lehkou váhu. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že odsouzený nerespektoval nejen cizinecké předpisy, ale též autoritativně uložený trest. Za pozornost stojí rovněž skutečnost, že minimálně ve dvou případech se odsouzený již hájil tím, že se vrací za přítelkyní. Jednalo se přitom o jinou ženu (případně ženy), než je jeho současná manželka, se kterou se setkal až v roce 2019.
Odsouzený stěžovatel si tak vytvořil novou rodinnou vazbu na území České republiky v době trvajícího trestu vyhoštění, kdy mohl předpokládat, že jeho výkon potrvá minimálně do roku 2025. Za této situace se nemohl spoléhat na nejistý výsledek azylového řízení. Stížnostní soud v této souvislosti konstatoval, že z hlediska proporcionality nemůže rodinná vazba vytvořená dodatečně po uložení trestu vyhoštění odůvodnit upuštění od zbytku trestu - zvláště pak v případě odsouzeného, který v minulosti opakovaně nerespektoval právní řád České republiky, na zdejší území se vracel i přes uložené tresty vyhoštění a v době trvání uloženého trestu navíc dále participoval na závažné trestné činnosti.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu