Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. K., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem Křižíkova 1, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, sp. zn. 18 Co 588/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. června 2004, sp. zn. 19 Nc 41/98, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) K. K., a 2) D. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. srpna 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. června 2004, sp. zn. 19 Nc 41/98, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka řízení 2) (otce) přispívat na výživu vedlejší účastnice 1) (nezletilé) od 1. září 1997 částkou 4.000 Kč měsíčně, od 1. září 2000 částkou 5.000 Kč měsíčně, a od 1. září 2002 částkou 6.000 Kč měsíčně, bylo vysloveno, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. září 1997 do 30.
června 2004 nevznikl, a otci bylo umožněno stýkat se s nezletilou každý první týden v měsíci v pondělí od 15:00 do 17:00 hodin v prostorách Fondu ohrožených dětí, tento styk byl dále upraven, návrh stěžovatelky na zákaz styku byl zamítnut, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, sp. zn. 18 Co 588/2004, kterým byl rozsudek v zamítavém výroku o zákazu styku zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, ve výroku o výživném a nedoplatku na něm byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, bylo rozhodnuto o splácení nedoplatku na výživném ve výši 54.000 Kč za dobu od 1.
července 2004 do 31. května 2005, a výroky o styku byly změněny tak, že je otec oprávněn se stýkat s nezletilou v pondělí v každém prvním sudém týdnu v měsíci v době od 15:00 do 17:00 hodin, a to v prvních dvou případech za přítomnosti stěžovatelky, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud si dopisem ze dne 6.
září 2005 vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 Nc 41/98, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 22. listopadu 2006. Z něj Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka návrhem podaným dne 24. března 1999 domáhala úpravy práv a povinností k nezletilé. Ve věci bylo rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 19 Nc 41/98-51, který byl k odvolání otce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2001, č. j. 18 Co 250/2001-69, dále rozsudkem ze dne 15.
ledna 2003, č. j. 19 Nc 41/98-155 (ve znění opravného usnesení z 23. dubna 2003, č. j. 19 Nc 41/98-162), který byl k odvolání stěžovatelky zrušen usnesením ze dne 6. února 2004, č. j. 18 Co 398/2003-187. Konečně bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 18. června 2004, č. j. 19 Nc 41/98-246, který byl k dovolání stěžovatelky, spojeném se zpětvzetím návrhu na zákaz styku otce s nezletilou, usnesením odvolacího soudu ze dne 27. května 2005, č. j. 18 Co 588/2004-270, změněn. Byl zrušen zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně o zákazu styku otce s nezletilou a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, ve výroku o výživném byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o splácení dluhu na výživném za dobu od 1.
července 2004 do 31. května 2005, a ve výrocích o styku byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že otci byl stanoven styk s nezletilou vždy v pondělí v každém prvním sudém týdnu v měsíci v době od 15:00 do 17:00 hodin s tím, že se dva prvé styky uskuteční za přítomnosti stěžovatelky.
Následně bylo rozhodováno o úpravě práv a povinností k nezletilé pro dobu po rozvodu, a to rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 19 Nc 41/98-297, který byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. srpna 2006, č. j. 19 Co 263/2006-318. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že poslední meritorní rozsudek stanovil příspěvek otce na výživné ve výši 5.000 Kč od 1. září 2000, ačkoliv předchozí rozsudky v této výši stanovily příspěvek otce na výživné od 1. února 1999.
Tuto změnu náhledu přitom soud prvého stupně neodůvodnil, a to i přestože se oba rodiče na postupně zvyšujícím se výživném původně dohodli. Domnívá se, že tato změna byla dána neochotou obecných soudů zabývat se výší nedoplatku otce na výživném s ohledem na jeho špatnou platební kázeň, která byla řešitelná právě posunutím v minulosti splatného zvýšeného výživného. Dále stěžovatelka namítá, že se soud prvého stupně neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, který svým usnesením ze dne 6. února 2004 zrušil jeho výrok o výživném právě s ohledem na neúplnost rozhodnutí.
Jestliže odvolací soud nesouhlasil s výrokem o stanovení výživného, bylo povinností soudu prvého stupně zabývat se možnostmi a majetkovými poměry otce. V té souvislosti stěžovatelka v průběhu řízení namítala, že se stěžovatel bezdůvodně vzdal dědictví po svém otci, že otec neustále přesouvá své podnikatelské aktivity na své rodinné příslušníky. Obecné soudy nevyvodily závěry ze skutečnosti, že v roce 2001 vydělal otec měsíčně 22.542 €, a v roce 2002 a 2003 to bylo již jen 800 € resp. 953 €. Obecné soudy si vůbec nezjistily jeho sociální a ekonomické poměry, přestože odvolací soud dospěl k závěru, že stanovené výživné odpovídá příjmům a poměrům otce v Řecku, a to s ohledem na obsah spotřebního koše nákladu je v Řecku nepochybně vyšší než v tuzemsku.
Obecné soudy se nevypořádaly s tvrzením o možnostech otce realizovat styk s nezletilou v Praze za jeho pobytu v hotelu, když náklady na takový styk by přesáhly jím deklarované příjmy. Proto se domnívá, že obecné soudy měly aplikovat § 85a zákona o rodině. Dále stěžovatelka namítá, že podmínka uskutečnění styku otce s nezletilou pouze v prvních dvou případech se jí jeví jako zcela nedostatečná a v rozporu se zájmy dítěte s ohledem na její obavu z traumat nezletilé z těchto styků a z únosu nezletilé otcem do ciziny.
Poukazuje na závěry znaleckého posudku vypracovaného v dané věci, kde se hovoří o potenciálu takovýchto styků disponovat nezletilou k neklidu, nejistotě, úzkosti a rozvoji stresu. Poukazuje i na navazující zprávy pedagogicko-psychologické poradny, podle níž se u nezletilé začínají projevovat poruchy neurotického či fobického typu. Otec podle ní žádný zájem skutečný zájem o nezletilou nemá. V přístupu obecných soudů ohledně její obavy z únosu spatřuje zcela nedostatečnou ochranu českých státních příslušníků - nezletilého a stěžovatelky, neboť s odkazem na mezinárodní úmluvy straní spíše cizinci - otci.
Přitom české orgány veřejné moci nejsou schopny vynutit své rozhodnutí o povinnosti otce platit výživné, které není placeno, ani nejsou schopny proti němu z toho důvodu zahájit trestní stíhání.
Proto považuje interpretaci a aplikaci příslušných podústavních norem v rozporu s cíli zákona a Úmluvy o právech dítěte, tedy se zájmem na ochranu dětí. Obecným soudům vytýká nejednotnost v rozhodování ve vztahu k místu konání styků otce s nezletilou. V posuzovaném případě nebylo stanoveno jeho uskutečňování v prostorách Fondu ohrožených dětí s ohledem na to, že uvedená organizace není účastníkem řízení ani složkou státu, a proto jí v daném řízení nelze ukládat povinnosti. Tentýž soud však ve věci, vedené pod sp. zn. 14 Co 440-442/2002, úpravu styku se zapojením téže organizace připustil, a to proti vůli otce.
K ústavní stížnosti byly přiloženy první dvě strany rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 469/99, a na něj (možná bezprostředně) navazující rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 440-442/2002, z nichž nejsou patrny skutkové ani právní závěry obecných soudů. Ústavní soud na úvod připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoliv jednou z instancí všeobecného soudnictví. Do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům (čl.
90 Ústavy České republiky) proto zásadně není oprávněn zasahovat, pokud jejich činnost zároveň nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
1. N. 17. str. 123). Není tedy zásadně oprávněn zasáhnout ani tam, kde by se s obecnými soudy neshodoval v názoru na interpretaci a aplikaci norem podústavního práva, vyjma případů konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
29. N. 10. str. 69). Ve vztahu k ochraně základních práv dětí i práv jejich rodičů Ústavní soud předesílá, že tato základní práva je nutné vždy respektovat a zabezpečovat bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ, majetek, tělesnou nebo duševní způsobilost, rod a jiné postavení dítěte nebo jeho rodičů (srov. čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Je proto naprosto nemyslitelné, aby práva matky dítěte byla chráněna obecnými soudy více než práva otce dítěte, s ohledem na jeho jinou státní příslušnost, jak se stěžovatelka evidentně domnívá.
Přiměřeně totéž lze ostatně uvést i o vztazích účastníků každého soudního řízení, kteří si rovněž vždy musí být rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny). U úpravy styku otce s nezletilou vycházely obecné soudy ze situace, kdy po faktickém rozchodu rodičů nebyl styk otce s nezletilou po mnoho let realizován, v poslední době pro aktivní odpor stěžovatelky, na niž je v důsledku toho nezletilá nadměrně vázána. Mezilidské vztahy a potenciál jejich rozvoje byl konstatován po výpovědích rodičů, zprávě orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a zejména znaleckého posudku PhDr.
V. F. Posledně uvedený přitom "..nezjistil žádné skutečnosti, které by omezovaly nebo vylučovaly styk otce s nezletilou..." (str. 16 posudku - čl. 124).
S ohledem na to, že se ani po vyhotovení uvedeného posudku pro odpor stěžovatelky nezrealizoval žádný styk otce s nezletilou, byla následná zjištění "počátků projevů poruch neurotického či fobického typu" u nezletilé (na něž stěžovatelka poukazuje i v ústavní stížnosti) zcela bez významu pro posouzení dané věci. Vzhledem k absenci faktického vlivu otce na nezletilou totiž vypovídají posledně uvedené komplikace pouze o ne zcela ideálním prostředí, které má nezletilá u stěžovatelky. Obecné soudy tak adekvátně reagovaly na (zejména v důsledku velké animozity mezi stěžovatelkou a otcem) komplikovaný stav a styk otce s nezletilou stanovily v malé míře a zcela v intencích doporučení znalce, s potenciálním rozvojem tohoto styku do budoucna.
Nebyla tedy zjištěna žádná patologie ve vztahu mezi otcem a nezletilou, která by styk mezi nimi vylučovala. Obava stěžovatelky nemohla být v režimu rodinně-právních vztahů důvodem k ještě většímu omezení či dokonce zákazu styků otce s nezletilou. Pokud by tomu tak mělo být, pak dovedeno ad absurdum by v posuzovaném případě musela být nezletilá odebrána i z výchovy stěžovatelky a dána do péče úplně někomu jinému. Nic takového však není v ústavně chráněném zájmu nezletilé a jejích rodičů. Konečně v posuzovaném případě lze poukázat i na skutečnost, že otec v řízení o úpravě práv a povinností s nezletilou již evidentně rezignoval na soudní úpravu styku.
Obavy stěžovatelky se tedy doposud nenaplnily a s ohledem na její dosavadní přístup k otci ani nenaplní. Obecné soudy se v posuzovaném případě zcela správně zabývaly nejen majetkovými poměry otce (str. 3 a 5 rozsudku soudu prvého stupně), ale i majetkovými poměry stěžovatelky (str. 3-4 a str. 6 rozsudku soudu prvého stupně). Přitom byly konfrontovány se situací, kdy výdělkové poměry otce měly v průběhu doby sinusoidní, resp. v konečném důsledku klesající tendenci. Přiměřeně totéž lze uvést i v případě stěžovatelky, která kromě toho žádné doklady o svých příjmech za roky 2003 a 2004 přes výzvu nedoložila (qui alterum incusat probri, eum ipsum se enitere oportet).
Z rozhodnutí odvolacího soudu přitom zcela jasně vyplývá, že ve vztahu k výši příspěvku otce na výživné nezletilé v mezích svých možností reagoval na námitky stěžovatelky, týkající se vlivu jeho poměrů na jeho schopnost podílet se na alimentační povinnosti (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy rozhodly podle § 96 odst. 1 zákona o rodině s ohledem na majetkové poměry rodičů především podle potřeb nezletilé. Takto stanovily příspěvek otce na výživné nezletilé ve výši, která je nadprůměrná.
Odstupňované zvýšení příspěvku na výživné bylo odůvodněno striktně s ohledem na vývoj nezletilé (str. 6 rozsudku soudu prvého stupně), když původní dohodou rodičů, která nebyla schválena zcela (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2001, č. j. 18 Co 250/2001-69, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cz 6/71 in Sborník IV. str. 660), a s jejímž celkovým obsahem sama stěžovatelka následně nesouhlasila (čl. 65 - vyjádření stěžovatelky k odvolání otce), nebyly obecné soudy v dalším řízení vázány.
Rozhodně se nezakládá na pravdě, že by si obecné soudy způsobem zvyšování příspěvku otce na výživné nezletilé zjednodušovaly práci, když skutečně zaplacené příspěvky otce byly shledány vyššími (str. 6 rozsudku soudu prvého stupně). Rozhodnutí obecných soudů o výživném tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu lze považovat za rozhodnutí naplňující literu i ducha zákona, postihující všechny rozhodné okolnosti v přiměřené míře, a jako takové je souladné s ústavně vymezenou pravomocí obecných soudů jej učinit.
Ostatně v přiměřeně stejné výši byl stanoven příspěvek otce na výživné nezletilé pro dobu po rozvodu rodičů, proti čemuž stěžovatelka již ústavní stížností nebrojí. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy v posuzovaném případě dostály své ústavně vymezené pravomoci, aniž by porušily jakákoliv ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu