II.ÚS 488/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 488/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a M. H., obou zastoupených Mgr. Carmen Tourkiovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Bílkova 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, č. j. 32 Odo 1045/2003-181, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26. června 2003, č. j. 15 Co 343/2003-162, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. dubna 2003, č. j. 4 C 527/2002-144, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení, a HTP s. r. o., IČO: 63908204, se sídlem v Žirovnici, Žižkova 782, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. dubna 2003, č. j. 4 C 527/2002-144, byla ve výroku II/ žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) stanovena povinnost zaplatit žalobcům (stěžovatelům) částku 170.384 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 127.788 Kč od 16. července 2002 a s 8% úrokem z prodlení z částky 42.596 Kč od 16. října 2002 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III/ soud žalobu v části na zaplacení částky ve výši 96.628 Kč s 8% úrokem z prodlení od 23.

dubna 2002, dále na zaplacení částky 1.867 Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení a 8% úroku z prodlení z částky 42.596 Kč od 16. července 2002 do 15. října 2002, zamítl. Ohledně přiznané částky ve výši 170.384 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcům vznikl nárok na zaplacení nájemného za měsíce červenec, srpen, září a říjen 2000, které žalovaný neuhradil. V části žaloby (na zaplacení částky 96.628 Kč), kterou zamítl, konstatoval, že na žalobce nepřešla pohledávka za nájemné za měsíce duben, květen a červen 2000, protože se stala splatnou v době, kdy nemovitosti vlastnil jiný subjekt (společnost Autia, a.

s., původní vlastník).

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 15 Co 343/2003-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III/ o zamítnutí žaloby na zaplacení částky ve výši 96.628 Kč potvrdil. Ve výroku II/ o stanovení povinnosti zaplatit žalobcům částku 170.384 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Své zamítavé rozhodnutí ohledně částky 170.384 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že žalobcům sice vzniklo právo na zaplacení celé žalované částky z dlužného nájemného (tedy i z částky ve výši 96.628 Kč, neboť není rozhodující splatnost nájemného, ale okamžik nabytí vlastnictví), ale jejich nárok zanikl v důsledku platného započtení ze strany žalovaného, který vůči žalobcům (a v době ukončení nájemního vztahu vlastníkům nemovitosti) měl pohledávku na zaplacení nákladů na investice (údržbu, opravy a rekonstrukce).

Následné dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, č. j. 32 Odo 1045/2003-181, v části směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, odmítnuto jako nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné v souladu s hmotným právem (§ 667 odst. 1, § 680 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud nepovažoval otázku, že právo na zaplacení investic vložených žalovaným jako nájemcem do pronajatých prostor nemůže žalovaný uplatnit vůči žalobcům, když k zaplacení těchto investic se zavázal původní vlastník, který uzavíral se žalovaným nájemní smlouvu, a když k uplatnění nároku na zaplacení bylo třeba, aby rozsah úprav a finančních záležitostí byl řešen písemným dodatkem k nájemní smlouvě, za otázku zásadního právního významu.

Proto dovolání v této části, která směřovala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, odmítl jako nepřípustné. V části směřující proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání zamítl. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že žalovanému vznikl nárok na zaplacení vynaložených nákladů na údržbu, opravy a rekonstrukci pronajatých nemovitostí vůči žalobcům. Nárok žalobců na zaplacení nájemného ze strany žalovaného pak zanikl podle ustanovení § 580 obč. zák. započtením pohledávky žalovaného, která převyšovala pohledávku žalobců za nezaplacené nájemné vůči žalovanému.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. Ústavy ČR a dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto porušení se měly obecné soudy (zejména soud odvolací a dovolací) dopustit tím, že nesprávně zhodnotily skutkový stav věci. Stěžovatelé uvedli, že nájemní smlouvu, o níž soudy opřely svá rozhodnutí, měly aplikovat objektivně, v celém rozsahu a souvislostech, zejména pak její čl. VIII odst. 6 a čl. IV odst.

1. Vyjádřili přesvědčení, že stav, kdy mají opětovně hradit něco, co již jednou uhradili, není v souladu s ustanovením § 3 obč. zák.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud se řádně vypořádal s dovoláním v části, kterou shledal přípustnou, a podrobně zdůvodnil, proč jej ve zbytku shledává jako nepřípustné.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování postupoval v souladu s procesními předpisy a respektoval všechna procesní práva účastníků. Právní závěr soudu o započtení vzájemných pohledávek odpovídá plně výkladu a dikci příslušných ustanovení hmotného práva.

Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že ústavní stížnost je nedůvodná. Uplatnění práva na úhradu vynaložených investic nezasahovalo do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů a nejednalo se ani o rozpor s dobrými mravy. Nájemní vztah byl vypovězen předchozím pronajímatelem, a to za situace, kdy byly ze strany vedlejšího účastníka vynaloženy veškeré náklady pod podmínkou, že nájemní vztah potrvá nejméně do 31. prosince 2003. Stěžovatelům, kteří trvali na tom, aby vedlejší účastník nemovitosti vyklidil k datu 31. října 2002, muselo být zřejmé, že nájemci vznikne právo na úhradu vynaložených investic.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti jmenovali řadu ustanovení Ústavy ČR a Listiny, která měla být porušena, ale jejich argumentace je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů. V daném případě nesouhlas s výkladem ustanovení nájemní smlouvy týkající se provádění oprav, údržby a rekonstrukcí pronajaté věci. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti a právní závěry vyvozené z nich obecnými soudy nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasili především s výkladem nájemní smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatelů a vedlejším účastníkem, který provedly obecné soudy. V souvislosti s hodnocením důkazů učiněném obecnými soudy odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady, dané § 132 o.

s. ř., respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud obecné soudy dospěly k určitým právním závěrům na základě postupu, který není v rozporu s ústavně zaručenými základními právy, nemůže Ústavní soud v žádném případě jejich rozhodnutí měnit, či je rušit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Za správnost: H. Kyprová