Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 11 ICm 579/2022, 12 VSOL 211/2025-529 (KSOS 31 INS 4184/2021) ze dne 27. listopadu 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 ICm 579/2022-267 (KSOS 31 INS 4184/2021) ze dne 16. května 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace RIVER CAPITAL, a. s., sídlem Železniční 548/4b, Chválkovice, Mgr. Petra Brože, sídlem U Zátiší 545/3, Praha 4 - Hodkovičky (insolvenčního správce dlužnice UNIMEX-INVEST, s. r. o.), obchodní korporace CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla zkrácena na svých právech, neboť jí tím, že krajský soud nevyhověl její opakované žádosti o odročení jednání nařízeného na 27. listopadu 2025, bylo v řízení o incidenčním sporu vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 579/2022 jako vedlejší účastnici na straně první vedlejší účastnice (žalobkyně) upřeno právo jednat před soudem.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
3. Krajský soud v Ostravě vede pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021 insolvenční řízení týkající se stěžovatelky jakožto dlužnice. Z údajů veřejně dostupných z insolvenčního rejstříku k uvedené insolvenční věci, a to konkrétně z Oddílu C - Incidenční spory, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím 29. ledna 2026 žalobu pro zmatečnost (mimo jiné z téhož důvodu, jaký uvedla v ústavní stížnosti), o které nebylo dosud rozhodnuto. Dne 11. února 2026 podala stěžovatelka proti rozsudku vrchního soudu také dovolání, o němž rovněž nebylo dosud rozhodnuto.
4. Je tedy zřejmé, že nastal souběh více řízení, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Pokud by v nyní projednávané věci byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelkou podaných mimořádných opravných prostředcích, mohlo by dojít k nepřípustnému zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí (zpravidla proto nepřípustné), aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával obecný soud a zároveň i Ústavní soud).
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ledaže jsou dány důvody podle § 75 odst. 2 tohoto zákona. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené neústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
6. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno před obecnými soudy řízení o mimořádných opravných prostředcích, je návrhem (s ohledem na znění § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nepřípustným, předčasným. Důvody pro aplikaci některé z výjimek podle § 75 odst. 2 Ústavního soudu stěžovatelka netvrdí a neshledal je ani Ústavní soud.
7. Neuspěje-li stěžovatelka s žádným z uvedených mimořádných opravných prostředků, poběží jí lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí soudu o posledním procesním prostředku, který stěžovatelka v zahájených řízeních o mimořádných opravných prostředcích bude mít. Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelka poukázala na toto usnesení Ústavního soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému soudkyně zpravodajka ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když neshledala důvod k postupu podle § 75 odst. 2 tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. února 2026
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka