Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bezpečnostně právní akademie Plzeň, s.r.o., střední škola, sídlem Tylova 988/18, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, zastoupené Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020 č. j. 57 Af 18/2019-53 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Afs 20/2020-48; za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka působí jako soukromá střední škola. V roce 2014 obdržela od ministerstva školství (dále jen jako "poskytovatel dotace") dotaci na realizaci projektu zaměřeného na nákup a využívání počítačové techniky ve výuce. Projekt stěžovatelka realizovala s několika na ní nezávislými partnerskými školami, které (také) byly příjemkyněmi dotačních prostředků. Správce daně při následné kontrole projektu zjistil pochybení stěžovatelky, respektive jejích partnerů, při zadávání veřejné zakázky a toto jednání kvalifikoval jako porušení rozpočtové kázně. V roce 2018 proto správce daně vydal platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil sankci ve formě odvodu do veřejných rozpočtů ve výši přesahující 9 milionů Kč. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí bylo nadřízeným správním orgánem zamítnuto.
3. Stěžovatelka pokračovala v obraně ve správním soudnictví. V žalobě namítala, že skutečným příjemcem finančních prostředků v projektu byly partnerské školy, nikoliv ona, a že chyby ve výběrovém řízení se rovněž dopustili pouze partneři. Dále argumentovala veřejnoprávním charakterem smlouvy o partnerství (s ostatními školami). Krajský soud v napadeném rozsudku námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Měl za to, že stěžovatelka byla příjemkyní dotace, a proto odpovídala za všechna porušení podmínek jejího udělení, na čemž by ničeho nezměnil ani případný veřejnoprávní charakter smluv mezi stěžovatelkou a partnery.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Obecně potvrdil právní názor nalézacího soudu s výjimkou hodnocení dopadu charakteru citované smlouvy o partnerství. Pokud by šlo o veřejnoprávní smlouvu, ovlivnilo by to odpovědnost mezi subjekty, tak tomu ale v předmětné věci nebylo, neboť žádná veřejnoprávní smlouva pro nenaplnění zákonných podmínek nemohla být uzavřena.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Opakuje tvrzení, že z větší části byly příjemcem dotace partnerské školy, ona se dá považovat pouze za zprostředkovatele či pomocníka při získání finančních prostředků. Smlouvu o partnerství nemohla ovlivnit, její obsah byl v podstatě vymezen poskytovatelem dotace, stěžovatelka jen vyplnila hlavičky. V rozhodnutí o dotaci bylo uvedeno, kolik prostředků která partnerská škola dostane a pokud by chtěla stěžovatelka něco z toho měnit, musel by s tím poskytovatel dotace souhlasit - to vše naznačuje veřejnoprávní charakter smlouvy a odpovědnost partnerů. Je také třeba přihlédnout k tomu, že sankce (odvod) v maximální výši likvidačně zasahuje do majetkových poměrů stěžovatelky a jelikož úhradu ani nemůže provést z výsledků vlastní činnosti, je ohroženo podnikání stěžovatelky a naplňování veřejného zájmu v rámci vzdělávání (stěžovatelka má 250 studentů a 27 učitelů).
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v argumentaci, kterou již uplatňovala v řízení před správními soudy. Rozhodnutím o poskytnutí dotace byl založen pouze vztah mezi poskytovatelem dotace a stěžovatelkou, jen ona byla adresátem rozhodnutí o udělení dotace a jejím příjemcem. Z tohoto rámce je nutné odvozovat též odpovědnost za pochybení při realizaci projektu, ostatně přímo z čl. V odst. 1 smlouvy mezi stěžovatelkou a partnerskými školami plyne, že "právně a finančně odpovědný za správné a zákonné použití finanční podpory všemi partnery vůči poskytovateli finanční podpory, kterým je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, je příjemce." Snaha stěžovatelky přenést odpovědnost na partnery tak nemůže obstát, nehledě na to, že ze skutkových okolností prokázaných správcem daně (a v soudním řízení nevyvráceným) plyne, že zaměstnanci stěžovatelky byli přinejmenším nepřímo příčinou zjištěných pochybení ve výběrovém řízení.
Případný veřejnoprávní charakter smlouvy o partnerství (který by odpovědnost skutečně modifikoval) Nejvyšší správní soud odmítl, neboť dle něj nebyly naplněny podmínky § 162 odst. 1 správního řádu, mj. chyběl výslovný souhlas poskytovatele dotace, vůči kterému by daná smlouva měnící práva a povinnosti stran měla vyvolávat právní účinky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto linii argumentace nijak nevyvrací, o žádnou veřejnoprávní přeměnu příslušné smlouvy se totiž ani nepokusila. Konečně poukazování na likvidační charakter penále a s tím spojenou hrozbu ukončení činnosti stěžovatelky jako vzdělávací instituce nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí.
Finanční sankce ze strany veřejné moci mají logicky nepříznivé následky pro každý subjekt a není možné zakládat exempci z odpovědnosti za protiprávní jednání na základě míry veřejné prospěšnosti subjektu (kdo by ji určoval?) či počtu na něm závislých jednotlivců. Navíc nelze přehlédnout, že uložená sankce souvisí s pochybením při realizaci projektu financovaném z veřejných prostředků. Stěžovatelku nikdo nenutil o dotaci žádat, je třeba akceptovat, že se získáním dotace není spojený pouze prospěch, ale též riziko sankcí v případě porušení byť často i třeba formalizovaných (přísných) podmínek na čerpání dotace navázaných.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu