Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Júliuse Hóbora, zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, se sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 24 Cdo 2711/2023-211, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2023 č. j. 11 Co 55/2023-173 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 10. února 2023 č. j. 14 C 130/2019-163, takto:
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. února 2024 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručeného práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Předmětem shora uvedených napadených rozhodnutí bylo posouzení procesní otázky, zdali je možno pokračovat v řízení o určení dědického práva, jehož se stěžovatel účastní v postavení žalovaného (původně v postavení druhého žalovaného) poté, co někdejší žalobce během řízení zemřel a vedlejší účastnice MUDr. Jana Hóborová (původně v daném řízení v postavení první žalované), se jakožto jediná dědička zemřelého žalobce stala jeho právní nástupkyní, když pozůstalostní řízení po zemřelém žalobci bylo pravomocně ukončeno.
Soud prvního stupně napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že v řízení se pokračuje (výrok I) a že MUDr. Jana Hóborová v něm vystupuje na straně žalobce, přičemž řízení se vůči ní jakožto první žalované zastavuje (výrok II). Odvolací soud toto prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodné právní otázky byla nově posouzeny jinak.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje průběh soudního řízení o určení dědického práva, v němž je nyní na základě napadených rozhodnutí pokračováno. Přitom jde o především o skutkové či jiné dílčí okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Lze shrnout, že věcně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení o určení dědického práva správně mělo být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno, a to především proto, že se týkalo osobního práva zemřelého žalobce (tj. nikoli práva majetkového) a že z důvodu úmrtí žalobce již nelze provést určité (pro věc dle stěžovatele údajně neopominutelné) důkazy, mezi něž měl patřit i výslech žalobce.
5. V petitu ústavní stížnosti pak stěžovatel vedle návrhu na zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů bez jakéhokoli zvláštního odůvodnění navrhl také odložení vykonatelnosti blíže neurčeného napadeného rozhodnutí (v jednotném čísle). Na tento návrh Ústavní soud nahlížel s ohledem na zbývající obsah petitu a celkové odůvodnění ústavní stížnosti jako na návrh na odložení vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup obecných soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno některé ze stěžovatelových základních práv - v tomto případě právo na řádný proces.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je svojí koncepcí pokračováním argumentace před obecnými soudy, přičemž kvalifikovaná ústavněprávní argumentace v ní absentuje. Námitky obsažené v ústavní stížnosti co do jejich základu a podstaty korespondují již s jednou stěžovatelem uplatněnými námitkami, které - jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí - obecné soudy v rovině výkladu a aplikace podústavního práva vyřešily. Netřeba je proto jednotlivě znovu vypořádávat v tomto řízení, v němž je referenčním rámcem ústavnost. V této fázi sporu je navíc nutno zdůraznit, že stěžovatel primárně polemizuje se závěry soudů o "pouhé" možnosti pokračovat v soudním řízení, což je otázka především procesní, jejíž řešení (na rozdíl od budoucího meritorního rozhodnutí či jiného konečného rozhodnutí ve věci) jen stěží mohlo mít bezprostřední a významnější dopad do jeho základních práv a svobod.
10. Po prostudování napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly dostatečně a ústavně konformním způsobem. Jak již bylo výše naznačeno, na konci řízení odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a přitom potvrdil správnost závěrů soudu krajského i okresního (stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto pro vady, jak se možná stěžovatel mylně domnívá). Z pohledu ústavních záruk je pak klíčové, že ve všech napadených rozhodnutích obecné soudy důvody svědčící pro pokračování řízení vylíčily dostatečně srozumitelně a logicky, přičemž tyto důvody Ústavní soud považuje za odpovídající liteře a smyslu zákonné úpravy, tedy i za ústavně souladné, a v podrobnostech na ně nyní odkazuje.
Právní názor aprobovaný Nejvyšším soudem, že určení, zdali původní žalobce má či nemá právo dědit, je majetkovým právem a nikoli právem osobním, se navíc Ústavnímu soudu jeví i jako věcně správný bez jakýchkoli pochybností. Rovněž ani samotná (objektivní) nemožnost provedení výslechu zemřelého žalobce, byť by tento byl z pohledu stěžovatele (ale potažmo i obecných soudů) sebedůležitější, není - řečeno slovy stěžovatele - neodstranitelnou procesní vadou, která by již bez dalšího měla nutně vést soud k závěru o nesplnění podmínek řízení.
Nemožnost výslechu zemřelého žalobce je zcela jistě značnou důkazní komplikací, nicméně není důvodem pro mandatorní zastavení řízení. Také vzhledem k názorům vysloveným Krajským soudem v Plzni v usnesení ze dne 29. ledna 2021 č. j. 11 Co 279/2020-113, které se vedle závažných výhrad k dřívějšímu dokazování před soudem prvního stupně týkaly právě i posuzování splnění podmínek řízení (k tomu zejména viz bod 11 uvedeného usnesení), lze předpokládat, že okolnosti podání určovací žaloby zemřelým žalobcem budou soudem prvního stupně podrobněji prošetřeny v dalším řízení.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na řádný proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Toto právo však neposkytuje záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad té které právní normy bude bez dalšího přijat a soudy aplikován.
12. Ani návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí popsaný výše v bodě 5 tohoto usnesení nemohl být důvodný. Takové rozhodnutí je výjimečným postupem, pro který musí svědčit dostatečně přesvědčivé zákonné důvody (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jejich naplnění Ústavní soud v posuzované věci neshledal již proto, že stěžovatel žádné netvrdil.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu