Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2022 č. j. 4 To 66/2022-121 a proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. října 2022 č. j. 68 Nt 25/2022-101, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá shora vymezená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 odst. 2 Listiny, jenž garantuje ochranu každého před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci byl stěžovatel v původním řízení uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil tím, že jako jednatel a společník obchodní společnosti v době od 22. 9. 2011 do 30. 7. 2013 na různých místech České republiky sám objednával nechal objednávat zboží a služby, přičemž věděl a před dodavateli tajil, že jím vedená společnost je od konce roku 2009 předlužená a neschopná plnit své splatné závazky, a tedy že nebude mít z čeho za poskytnutá plnění zaplatit, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.
3. Stěžovatel využil možnost danou mu zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a podal návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud výše citovaným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že předkládá nový znalecký posudek z oboru ekonomika, účetnictví, zpracovaný společností Ostravská znalecká a. s., který zpochybňuje původní závěr znalkyně o jednoznačném naplnění znaků úpadku ve formě předlužení i insolvence u obchodní společnosti stěžovatele k datu 31. 12. 2009. Krajský soud po provedeném dokazování uvedl, že stěžovatelem předložený znalecký posudek nepředstavuje nový neprovedený důkaz, pouze v širším měřítku polemizuje se závěry původního znaleckého posudku. Krajský soud vysvětlil, že i kdyby se časově okamžik vzniku úpadku společnosti stěžovatele posunul až na závěr roku 2012, čemuž nicméně provedené důkazy neodpovídají, pak drtivá většina předmětných závazků stejně vnikla až na konci roku 2012 a 2013, a naopak trval na tom, že bylo prokázáno, že se stěžovatel nepokoušel předmětné závazky seriózně řešit, postupně se stal pro poškozené nekontaktním a nakonec aniž by věřitele informoval, výrazně ztrátovou společnost opustil, když ji převedl na tzv. bílého koně.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud výše citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení o návrhu na obnovu řízení a namítá, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly obhajobou předloženým znaleckým posudkem, který podle něj přinesl nové skutečnosti v jeho prospěch a vyvrátil závěry znaleckého posudku určujícího pro věc rozhodný okamžik vzniku úpadku společnosti stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soudy pochybily, pokud neodstranily rozpory zásadního charakteru mezi znaleckými posudky prostřednictvím výslechu znalkyň či provedením a zadáním nového revizního posudku. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí navíc ve výsledku náležitě neodůvodnily a návrh stěžovatele bez dalšího zamítly, čímž zasáhly jeho základní právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), do jejichž rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, došlo-li k takovému pochybení, které zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníka řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nehodnotily obhajobou předložený znalecký posudek jako důkaz nový, soudu dříve neznámý, který je způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.
9. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, proto Ústavní soud nejprve zkoumal, zda obecné soudy rozhodly ústavně konformním způsobem, tedy zda byl návrh na obnovu řízení řádně projednán, adekvátně odůvodněn a zda právní závěry v rozhodnutí uvedené neznačí projev libovůle či excesu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)]. Žádná ústavně právní pochybení vrchního ani krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel podle obsahu námitek zjevně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu, Ústavní soud však není povolán, aby přezkoumával napadená meritorní rozhodnutí soudů vydaná v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu [srovnej usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)], totéž platí o "hodnocení" již obecnými soudy jednou provedeného hodnocení důkazů, které Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší (čl. 82 Ústavy).
11. Ústavní soud z obsahu přiložených rozhodnutí ověřil, že obecné soudy své závěry o tom, že obhajobou předložený znalecký posudek nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele, dostatečným, srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje a stěžovatel ve své ústavní stížnosti navíc ani žádnou relevantní ústavně právní argumentaci neuvádí, pouze zopakoval námitky, s nimiž se již obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu