Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrem Jebasem, advokátem, sídlem Svahová 1537/2, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZT 835/2024-10 ze dne 14. ledna 2025 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ č. j. ZT 257/2024-48 ze dne 9. prosince 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako účastníků řízení, a R. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel v daném trestním řízení vystupoval v postavení poškozeného. Napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání vedlejšího účastníka (obviněného), které bylo vedeno pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, a to za současného přijetí částky 18 000 Kč, kterou obviněný určil státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Skutek, pro který bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se obviněný plně nevěnoval řízení motorového vozidla, nedbal zvýšené opatrnosti zejména na výcvikové vozidlo autoškoly, narazil do něj a stěžovateli (učiteli autoškoly) způsobil zranění omezující běžný způsob života po dobu delší jednoho týdne.
3. Proti napadenému usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že podmíněné zastavení trestního stíhání vedlejšího účastníka nebylo možné považovat za dostatečný způsob řešení věci. Rozporuje závěry znaleckého posudku MUDr. Vlčkové, z něhož orgány činné v trestním řízení dovodily, že v důsledku dopravní nehody zaviněné vedlejším účastníkem utrpěl následek v podobě ublížení na zdraví. Tvrdí, že léčba jeho zranění trvá do dnešních dnů (tedy více než dva roky) a je stále v pracovní neschopnosti. S ohledem na to je přesvědčen, že předmětný skutek měl být posuzován jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastník těsně před nehodou při řízení automobilu používal navigaci, z čehož dovozuje, že jednal v hrubé nedbalosti. Uvádí, že jej vedlejší účastník s nabídkou odškodnění kontaktoval až po dvou letech od nehody a tato nabídka byla učiněna účelově ve snaze dosáhnout odklonu v trestním řízení. S ohledem na okolnosti případu považuje za nedostatečnou jak částku 18 000 Kč, kterou obviněný složil na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, tak skutečnost, že stíhání bylo podmíněně zastaveno bez závazku obviněného zdržet se řízení motorových vozidel.
6. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že nebyl přizván k jednání o podmíněném zastavení trestního stíhání a že mu nebyla poskytnuta možnost efektivně se vyjádřit k rozhodnutí o tomto odklonu. Napadená usnesení považuje za vadná i proto, že obviněnému nebyla uložena povinnost nahradit stěžovateli škodu nebo být plně součinný s pojišťovnou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů a dalších orgánů veřejné moci vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud dále musí připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, nezahrnuje oprávnění poškozeného vznášet požadavky ohledně přiměřenosti postihu obviněného-pachatele trestného činu, který byl na poškozeném spáchán. Takové oprávnění by bylo možno dovozovat z práva na účinné vyšetřování, ovšem jen ve specifických případech závažných útoků na fyzickou či duševní integritu oběti, včetně případů sexuálního násilí (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Myumyun proti Bulharsku ze dne 3. listopadu 2015, č. stížnosti 67258/13, body 66-67, a ve věci Vučković proti Chorvatsku ze dne 12. prosince 2023, č. stížnosti 15798/20). Stěžovatel však nenamítá porušení práva na účinné vyšetřování, a v posuzované věci navíc nejde o některý ze zmíněných závažných trestných činů, nýbrž o nedbalostní přečin nižší závažnosti.
10. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Odklon v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání sice nelze považovat za trest, nicméně je spojen s obdobnými důsledky ve vztahu k obviněnému, takže uvedený přístup musí Ústavní soud beze zbytku uplatnit právě i na otázku přiměřenosti postihu obviněného v důsledku aplikace odklonu. Ústavní soud by tedy byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
11. Podmíněné zastavení trestního stíhání spojené se složením částky 18 000 Kč na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti (a bez závazku zdržet se řízení motorových vozidel) Ústavní soud nepovažuje za excesivní způsob vyřízení dané trestní věci, který by byl v zásadním rozporu s okolnostmi případu. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na body 9 a 11 napadeného usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství, kde byly námitky stěžovatele směřující proti dostatečnosti podmíněného zastavení trestního stíhání spolehlivě vypořádány (přičemž stěžovatel na tuto argumentaci v ústavní stížnosti nijak nereaguje). Ústavní soud nenachází důvody k tomu, aby zasahoval do způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení vyhodnotily znalecký posudek, z něhož dovodily charakter zranění, jež poškozený při dopravní nehodě utrpěl, nebo do jejich úvah o charakteru zavinění obviněného.
12. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho názoru, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nebyl přizván k jednání o podmíněném zastavení trestního stíhání a že mu nebyla poskytnuta možnost efektivně se vyjádřit k tomuto rozhodnutí. Trestní řád nepředpokládá, že by rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, které je činěno v přípravném řízení, měla předcházet určitá forma jednání, jehož by se strany trestního řízení mohly účastnit. Stejně tak trestní řád nepředpokládá, že by si státní zástupce měl před vydáním zamýšleného rozhodnutí (ať už jde o rozhodnutí o odklonu nebo o jiné rozhodnutí podle § 171 a násl. trestního řádu) vyžádat stanoviska stran trestního řízení.
Trestní řád ovšem dává poškozenému možnost brojit proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání podáním stížnosti (srov. § 307 odst. 9 trestního řádu), přičemž stěžovatel tuto možnost využil a státní zástupce krajského státního zastupitelství se s jeho námitkami řádně vypořádal.
13. Opodstatněnost konečně nelze ani přiznat námitce stěžovatele, že obviněnému nebyla uložena povinnost nahradit stěžovateli škodu nebo být plně součinný s pojišťovnou. Z bodu 3 napadeného usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství vyplývá, že obviněný nahlásil dopravní nehodu jako pojistnou událost své pojišťovně z titulu tzv. povinného ručení, takže finanční nároky stěžovatele související s jeho zraněním způsobeným stíhaným skutkem měly být uspokojeny tímto způsobem (stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by mu pojišťovna neposkytla patřičné plnění).
Nad rámec toho obviněný poslal stěžovateli částku 20 000 Kč a předložil mu návrh na sepsání dohody o poskytnutí zbytku požadované částky ve výši 40 000 Kč ve splátkách, což ovšem stěžovatel odmítl s odůvodněním, že žádná finanční částka nemůže vynahradit jeho utrpění, zdravotní, psychické a finanční následky, se kterými se on a jeho rodina musí potýkat. Ústavnímu soudu tak není jasné, jaká konkrétní reparační povinnost (v jaké výši a z jakého titulu) měla být obviněnému podle stěžovatele napadenými usneseními uložena.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu