Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Javůrka, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023 č. j. 25 Co 230/2023-378 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2023 č. j. 65 C 36/2019-344, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, a Vinařského fondu, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Obvodní soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů již bylo jednou rozhodováno, a to usnesením obvodního soudu ze dne 28. 3. 2023 č. j. 65 C 36/2019-344 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 5. 2023 č. j. 25 Co 127/2023-357. Stěžovatel opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by uvedl nové skutečnosti, které by svědčily o změně jeho poměrů, přičemž je jeho povinností prokázání takové osobní, majetkové a výdělkové situace, která by přiznání těchto institutů odůvodňovala. Stěžovatel rovněž opětovně neuvedl všechny skutečnosti, které na jeho poměry mají vliv, zejména skutečnosti týkající se jeho působení v různých společnostech.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel podal dne 21. 4. 2023 žalobu na obnovu řízení, kterou odůvodnil tím, že se dozvěděl o nových skutečnostech, rozhodnutích a důkazech, které nemohl bez své viny použít v původním řízení a které mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Jako novou významnou skutečnost uvedl své zjištění, že na základě logiky byl nalézacím soudem vysloven chybný klíčový názor v odůvodnění rozhodnutí v předmětné věci vedené pod sp. zn. 65 C 36/2019. Tuto skutečnost pak dokládal e-mailovou korespondencí s "Katedrou logiky Univerzity Karlovy" a výstupem z vyhledávače Bing. Městský soud, aniž předjímal rozhodnutí obvodního soudu o obnově řízení, dovodil, že žalobě nemůže být vyhověno. Novými skutečnostmi, rozhodnutími a důkazy, na které se § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vztahuje, totiž nejsou ty, které míří na samostatné rozhodnutí nalézacího soudu, nýbrž ty, které se bezprostředně týkají merita věci a které jsou způsobilé zvrátit výsledek řízení ve prospěch stěžovatele. Pokud však stěžovatel namítá a dokládá nelogičnost rozhodnutí obvodního soudu, nejde o skutečnost způsobilou ovlivnit předmět řízení. Městský soud uzavřel, že žalobě na obnovu řízení nemůže být vyhověno, a proto jde ze strany stěžovatele o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, o kterém však bylo již dříve rozhodnuto výše uvedenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v odvolání uvedl, že obvodní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz spisem vedeným v insolvenčním řízení městským soudem pod č. j. MSPH 99 INS 4780/2022, ze kterého je zřejmé, že došlo ke změně poměrů stěžovatele. Soud proto mohl a měl shledat existenci nových skutečností oproti těm, které posuzoval při rozhodování o první jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, ale také, že jediným disponibilním majetkem stěžovatele je nezabavitelná částka stanovená nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o nezabavitelných částkách, ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatel namítá, že v určitém období má "jen jedny osobní, majetkové a výdělkové poměry" a je proto lhostejné, ve kterém řízení jsou osvětlené. V předmětné věci v zájmu věřitelů v insolvenčním řízení poměry stěžovatele museli vyčerpávajícím způsobem již osvětlit insolvenční správce, insolvenční soud a věřitelé. Soudy obou stupňů proto mohly toto jejich osvětlení bez dalšího hospodárně převzít. Na rozdíl od insolvenčního řízení soudem doručený formulář (prohlášení o poměrech) nemá podle stěžovatele oporu v zákoně ani v podzákonném předpisu, obsahuje dotazy na poměry stěžovatele v jiné struktuře a s jiným názvoslovím, než insolvenční formuláře, a není ani stanovený postup jeho vyhodnocení. Podle stěžovatele je proto vysoce pravděpodobné, že by soudy z údajů v prohlášení mohly dovodit odlišné poměry stěžovatele, než insolvenční soud. Přes uvedené však soudy obou stupňů důkaz insolvenčním spisem neprovedly. V rozporu se zásadou projednací městský soud provedl důkaz žalobou stěžovatele na obnovu řízení ze dne 21. 4. 2023, z níž dovodil, že aniž by předjímal rozhodnutí obvodního soudu o obnově řízení, je zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když může citelně zasáhnout do poměrů některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ). Obdobně je tomu také u navazující žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť z čl. 37 odst. 2 Listiny nevyplývá, že právo na právní pomoc má (bez dalšího) každý, nýbrž toto právo osobě svědčí pouze za splnění určitých podmínek [srov. nález ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 682/16
(N 46/84 SbNU 541), bod 22]. Proto podle § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 § 30 o. s. ř. zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 o. s. ř.).
10. Jde-li o přezkum rozhodnutí o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20 ).
11. Při rozhodování o žádosti účastníka řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků jsou obecné soudy povinny zkoumat dvě kumulativní podmínky, a to, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování (nebo bránění) práva, a dále, zda to odůvodňují poměry účastníka (§ 138 odst. 1 věty první o. s. ř.), přičemž první podmínka má přednost před zkoumáním poměrů žadatele. V předmětné věci dospěly obecné soudy k závěru, že výše uvedené podmínky nejsou splněny. Městský soud důvodně poukázal na to, že stěžovatel v žalobě na obnovu řízení namítá a dokládá nelogičnost rozhodnutí obvodního soudu, přičemž nejde o skutečnost způsobilou ovlivnit předmět řízení.
Městský soud proto, aniž předjímal rozhodnutí obvodního soudu o obnově řízení, dovodil, že žalobě na obnovu řízení nemůže být vyhověno a ze strany stěžovatele tak jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Z uvedeného důvodu se městský soud ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu, který řízení o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů zastavil.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelná a logická [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)]. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, v nyní posuzovaném případě shledány nebyly. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádnou relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce neuvádí.
13. K námitce stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. na přístup k soudu lze uvést, že právo na osvobození od soudního poplatku za řízení před civilními soudy a na ustanovení zástupce z řad advokátů, jak vyplývá z toho, co již bylo shora uvedeno, není Listinou bez dalšího zaručeno, neboť není zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek.
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu