Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Ronovské ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze, Púchovská 2782/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 8 Tdo 1085/2023-664, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2023 sp. zn. 5 To 174/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2023 sp. zn. 2 T 64/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2023 sp.zn. 2 T 64/2016 bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaný stěžovatel odsuzuje za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 let a podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku se obžalovanému ukládá, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je stěžovatel povinen nahradit poškozenému M. S. škodu ve výši 50 000 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023 č. j. 5 To 174/2023-367 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1085/2023-664 ze dne 5. 12. 2023 bylo odmítnuto také stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Podle názoru stěžovatele vyjádřeném v odůvodnění ústavní stížnosti v daném případě nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav věci a skutková věta nalézacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Prý setrvale namítá, že ze skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že po subjektivní stránce alespoň v nepřímém úmyslu někoho uvedl v omyl a obohatil se, či chtěl uvést někoho v omyl a obohatit se na jeho úkor. Z dokazování prý vyplynulo, že s prací stěžovatele byl poškozený (zpočátku) spokojen, avšak když se nakonec nestalo to, co se dle vůle poškozeného a jeho matky stát mělo, tedy návrat vlastnického práva ke konkrétní nemovitosti v jeho prospěch, pak přestali být s prací stěžovatele spokojeni.
Z výpovědi svědka J. S. podle stěžovatele vyplynulo, že jej tento svědek vůbec nezná, a totéž vypověděl svědek R. Š. N. Pozitivně v jeho prospěch vypovídal svědek J. H. Pokud jde o svědeckou výpověď M. S., tak tento svědek při předložení příjmových pokladních dokladů nebyl schopen uvést, čeho se týkají, zda výběrů peněz v bance či předání peněz od matky a pokud jde o popis obžalovaného, pak uvedl, že obžalovaný má světlejší vlasy - obžalovaný má však pleš a nosí brýle. Výpověď svědka M. S. tak není v souladu s provedeným dokazováním a nemůže být k tíži obžalovaného.
V průběhu dokazování jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení se prý rovněž nepodařilo prokázat, že by podpis na příjmových pokladních dokladech patřil stěžovateli.
3. Rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu tak podle názoru stěžovatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení, že naplnil všechny zákonné znaky stíhané trestného činu. S ohledem na výše uvedené prý stěžovateli nezbývá než konstatovat, že při dokazování u soudu prvního stupně nebyla jeho vina prokázána a odkázal na zásadu in dubio pro reo.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněným závěrem obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
5. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší soud: stěžovatel se před poškozeným vydával za právníka (třebaže právnické vzdělání neměl) a pod záminkou poskytnutí právních služeb na něm postupně vylákal částku ve výši 50 000 Kč, ačkoliv již v době udělení plné moci neměl v úmyslu její obsah naplnit, následně žádné kroky ve prospěch poškozeného nepodnikl a postupem doby s ním zcela přestal komunikovat. Je zřejmé, že v daném případě se nejedná o žádný soukromoprávní vztah, nýbrž o typický příklad trestného činu podvodu, v jehož rámci byl soukromoprávní vztah pachatelem pouze zneužit k dosažení jeho zákonem zakázaného cíle.
6. Ústavní soud konstatuje, že soudy v daném případě řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Další důkazy zjevně nebyly provedeny z důvodu nadbytečnosti, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění věci, jakož i z důvodu hospodárnosti řízení. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu