Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Mgr. P. P., ze dne 1. září 2004 na zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se svým návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 1. 9. 2004, domáhá zrušení nařízení vlády č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004. Vláda ČR podle navrhovatele (pedagogického pracovníka), rozhodla výše citovaným nařízením o odnětí části platu jako nárokové složky a ohrozila tak stávající výdělkovou úroveň pedagogických pracovníků. Tím stát zasáhnul do základního práva formulovaného v čl. 28 Listiny, tj. práva na spravedlivou odměnu za práci.
Přijaté nařízení je podle navrhovatele rovněž v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť - stručně shrnuto - vláda odnětím části platu zaměstnancům nešetřila smyslu základního práva na spravedlivou odměnu za práci, jehož se navrhovatel dovolává. Navrhovatel dále v ústavní stížnosti dovozuje, že Vláda ČR svým rozhodnutím zveřejnit ve vládním prohlášení závazek zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie svobodně projevila dobrou vůli [(navrhovatel blíže odkazuje na § 34, § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")] a rozhodla se odstranit nespravedlivé ohodnocení pedagogických pracovníků.
Vládním prohlášením se vláda veřejně zavázala mimo jiné řešit neuspokojivou mzdovou situaci pedagogických pracovníků a dosud se tak nestalo. Vládním prohlášením byl dán podle navrhovatele veřejný příslib podle § 851 obč. zák. a navrhovatel trvá na jeho splnění. Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Podle odstavce prvého písmeno b) téhož ustanovení Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovuje, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla o řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy). Podle ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněni: a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst.
4 tohoto zákona, e) zastupitelstvo kraje, f) Veřejný ochránce práv, g) ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecné závazné vyhlášky kraje a hlavního města Prahy a jde-li o návrh na zrušení právního předpisu obce, h) věcně příslušný ministr, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje a hlavního města Prahy, i) zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží. Navrhovatelem je fyzická osoba, tedy nikoli subjekt aktivně legitimovaný k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. a), b), c), e), f), g), h), i) zákona o Ústavním soudu.
Ve smyslu ustanovení § 64 odst. 2 písm. d) citovaného zákona je fyzická osoba oprávněna podat takový návrh současně se svou ústavní stížností, která splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 74 citovaného zákona. Podle ustanovení § 74 může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Jinými slovy, jednotlivec je oprávněn podat takový návrh až tehdy, je-li naplněna podmínka individualizace zásahu do základního práva. Tuto skutečnost nemůže nikterak ovlivnit ani ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona, jehož užití se v daném případě navrhovatel explicitně dovolává, neboť toto ustanovení upravuje toliko výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným prostředkům ochrany práv, nedotýká se však podmínky individualizace zásahu, jež je samotným pojmovým znakem předmětu ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně práv jednotlivce.
Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podle § 64 zákona o Ústavním soudu, jehož ustanovení jsou natolik jednoznačná, že je nelze, ani pomocí § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, obejít (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 , v Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usnesení č. 15, str. 234). Petit ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu musí navrhovat zrušení napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, případně konkrétní opatření spojená s nápravou tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci.
Petit projednávaného návrhu požaduje zrušení nařízení vlády. Ačkoli navrhovatel v jeho odůvodnění tvrdí, že jeho ústavní práva byla porušena, jeho návrh nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Petit návrhu totiž nepožaduje, aby Ústavní soud zasáhl ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že projednávaný návrh není ústavní stížností ve smyslu ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že navrhovatel není subjektem podle ustanovení § 64 odst. 2 písm.
a), b), c), e), f), g), h), i) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu, a návrh nebyl ve smyslu § 74 a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu podán spolu s ústavní stížností, jejímž předmětem by musely být skutečnosti, které nastaly uplatněním právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno, je nutno navrhovatele považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu. S ohledem na výše uvedené se jevilo nadbytečným vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání, spočívajících v absenci právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ani to by totiž konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit . Za situace, kdy návrh na zrušení výše uvedeného nařízení vlády ve smyslu § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl podán osobou zjevně neoprávněnou, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu