Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing.
V. H., a 2) J. Hn., obou zastoupených Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem Advokátní kanceláře Vladyka & Kubica, se sídlem Revoluční 3, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 1 ZT 258/2002-216, a usnesení policejního orgánu ze dne 31. srpna 2006, ČVS: ÚVP-295/217-1999, za účasti 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. ledna 2007 se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení policejního orgánu ze dne 31. srpna 2006, ČVS: ÚVP-295/217-1999, kterým bylo rozšířeno trestní stíhání proti nim pro pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, kterého se měli dopustit převedením majetku, který vlastnili jako fyzické osoby, na obchodní společnost Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., a dále oznámením o započtení pohledávky mezi uvedenou obchodní společností a obchodní společností IPB, a.
s., a to s úmyslem zmařit uspokojení pohledávky vůči postupníkovi, obchodní společnosti CREATIS, a. s., a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 1 ZT 258/2002-216, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že jejich trestní stíhání začalo již 24. dubna 2002, a to pro pokus trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měli dopustit tím, že zastoupeni advokátem podali návrh na výmaz zástavního práva k jejich nemovitostem, které vázlo k zajištění jejich dluhu u IPB, a. s, který řádně nespláceli, a to s úmyslem znemožnit uspokojení věřitele. Pro uvedený čin byla proti nim i podána obžaloba, jíž byli zproštěni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.
dubna 2004, sp. zn. 6 T 64/2003. Tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen a následně byla věc vrácena k došetření a vytýkaný skutek byl překvalifikován na pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Následně byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) odst. 4 trestního zákona, a za to byl stěžovatelce 1) uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, a stěžovateli 2) trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let.
K jejich odvolání byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2006, sp. zn. 9 To 28/2006, jímž byla věc zároveň vrácena k došetření. Současně byl státní zástupce vyzván k odstranění pochybení spočívajícího v tom, že nerozšířil obvinění o další dílčí útoky, které by měly skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu naplňovat, a to při zachování zásady zákazu reformace in peius. S odkazem na nález, sp. zn. I. ÚS 670/2005
(ze dne 24. dubna 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno dne 17. ledna 2007), namítá, že již odvolací soud tímto svým rozhodnutím překročil své pravomoci, neboť zkoumal řízení i z důvodů, pro něž nebylo podáno odvolání, přičemž jeho pokyn policejnímu orgánu je vnitřně rozporný. To je dáno tím, že samotný pokyn k rozšíření o další dílčí útoky je v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Napadené usnesení policejního orgánu a na ně navazující rozhodnutí státního zástupce jsou důsledkem rozhodnutí odvolacího soudu, a dochází jimi k rozšíření původního obvinění o zcela nová jednání a tím ke zhoršení postavení stěžovatelů vůči původnímu řízení, v němž bylo rozhodnutí soudu zrušeno právě z důvodu jejich odvolání.
Státní zástupce se s námitkou v uvedeném směru vůbec nijak nevypořádal a pouze uvedl, že pokud by tomu tak bylo, tak by odvolací soud stěžovatele obžaloby zprostil a řízení zastavil, což se nestalo. Policejní orgán však rozhodoval až po rozhodnutí odvolacího soudu, a tím, kdo se otázkou zákazu reformace in peius měl zabývat, byl právě státní zástupce coby jiný než soudní orgán.
Podle ustálené rozhodovací činnosti není usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání, samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny, pokud není spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které není možné odčinit jinak (vzetí do vazby, apod.). Naopak je formálním zahájením trestního stíhání realizována zásada vedení řádného procesu ( sp. zn. IV. ÚS 408/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
16. U. 65. str. 353), v němž má dojít ke shromáždění informací potřebných ke správnému posouzení, zda je vytýkané jednání trestným činem hodným rozhodnutí o vině a trestu. V průběhu tohoto procesu jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny orgány veřejné žaloby limitovány zákonem a obviněnému přísluší procesní prostředky k ovlivnění tohoto procesu. V konečném důsledku je postup orgánů veřejné žaloby přezkoumáván v soudní fázi trestního stíhání i obecnými soudy, které jsou rovněž povinny zabývat se námitkami obviněného (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
1. N. 24. str. 175). Proto Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání ( sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
30. N. 105. str. 471). Kasační zásah však i tehdy shledává důvodným pouze v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem ( sp. zn. III. ÚS 554/03 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
32. U. 4. str. 467).
V posuzovaném případě v důsledku usnesení, kterým policejní orgán rozšířil zahájené trestní stíhání proti nim, nebyli stěžovatelé aktuálně a bezprostředně dotčeni na svých ústavně zaručených právech, neboť není tvrzeno (a nevyplývá ani jinak) použití jakýchkoliv zajišťovacích institutů proti stěžovatelům. Státní zástupce se zabýval argumenty stěžovatelů obsaženými ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť z jeho usnesení naprosto jasně vyplývá právní názor, že postup policejního orgánu není v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. S tímto jeho právním názorem stěžovatelé nesouhlasí, což však samo o sobě nemůže být důvodem ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
5. N. 63. str. 481).
Je také nutno připomenout, že zásada zákazu reformace in peius se podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 174/99, in Soudní rozhledy 2000, 1: 23). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že i stěžovatelem citovaný nález, sp. zn. I. ÚS 670/05 , se týká výlučně soudní fáze trestního stíhání. Základní účel a smysl této zásady tedy vyvstane až v okamžiku nového zahájení soudní fáze trestního stíhání, kdy budou obecné soudy konfrontovány na jedné straně s tím, jak se zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu orgány veřejné žaloby naložily (tj. s rozhodnutími napadenými nyní ústavní stížností, které zcela nově upravují směr a předmět řízení), a na straně druhé se svojí ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 57/98, in Právní rozhledy 1998, 10: 518) a judikaturou Ústavního soudu ( sp. zn. I.
ÚS 670/05 aj.). V nyní posuzované situaci však není argumentace stěžovatelů způsobilá pozvednout jejich případ do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu