K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují.
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 26. 11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č. 46/1 s objektem hostince č. p. 19 v kat. území P. Nárok stěžovatelů byl u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak překážka jejího vydání podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon o půdě).
Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat. Nemovitost byla v té době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo. Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 23. 8. 1996, podle kterého se na budovu č. p. 19 a st. p. č. 46/1 v kat.
území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné. Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci přestavby podle ustanovení § 11 zákona o půdě, neboť přístavba hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována. Nelze ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí s předmětem zemědělské výroby.
V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P., jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč. Odvolávají se na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven a bezdůvodně po celou dobu využíván. Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže specifikovali které.
Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-R2372. Spolu s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho vyjádření k podané ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu JUDr.
O. S. navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit majetek. Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo, protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly předmětem řízení u přezkumného soudu. Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku, proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných osob.
Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o půdě. Z posudku soudního znalce Ing. J. K. vyplynulo, že objem původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %, podíl nově pořízených částí 62,144 %. Podíl nových konstrukcí v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva 61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 % a u krovu 61,14 %.
Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní zastavěná plocha stavby č. p. 19 byla 160 m2 a po rekonstrukci a přístavbě budovy činila již 544 m2. Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna, i když zákon č. 50/1976 Sb. - stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, pojem "přestavby" nezná. Podle ustanovení § 139b) odst. 3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a) nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby.
Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu. Naopak, tyto jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených částí nezávisle na sobě. V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily oba rozhodující orgány.
K naplnění obsahu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, jak shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské výroby. Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod režim zákona č. 229/1991 Sb. Znění § 11 odst. 4 zákona o půdě má však na mysli současný stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby.
Původní zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec, původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec. Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby a tím více ji nemá v současnosti. Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky § 11 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se stavebním zákonem, t.
j. byla provedena bez stavebního povolení, bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou. Je nutno si uvědomit, že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou správních orgánů. V každém případě se však jednalo o stavbu, kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení § 106 stavebního zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené nedostatky konvalidovat. Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelům ústavní ochranu (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví (s odvoláním na § 9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže určených nemovitostí. Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva, vztahující se a odvozená z vlastnictví. Přitom oba rozhodující orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby o osobě povinné.
Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria, nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle § 11 odst. 4 cit. zákona. Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo stěžovatelů na náhradu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o půdě. Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst. 3 zákona o půdě). Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu, stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti.
Přijetím náhrady by se této ochrany vzdávali. Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10.
1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98 - Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88).
V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou listinou pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní. Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť byly porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud i rozhodnutí pozemkového úřadu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. října 1999